Ina Echternach je německá umělkyně, která se věnuje krajinné fotografii. Vytvořila si vlastní unikátní styl – její triptychy a koláže se skládají z polarodiů zachycujících přírodu velmi podmanivým způsobem. Ať už jsou to úchvatná panoramata nebo subtilní snímky plné detailů, krajina zachycená Inou ve vás vzbudí neodolatelnou chuť vyrazit do přírody a na chvíli zapomenout na každodenní realitu.
Kde se vzala tvá láska k přírodě, kterou tak nadčasovým způsobem zachytáváš ve svých fotograiích?
Vyrůstala jsem na západě Německa v Bonnu a v dětství jsem skoro všechen volný čas trávila v přírodě, bez ohledu na roční období a za každého počasí. Později jsem kontakt s přírodou nějak ztratila. Teprve před dvaceti lety, když jsme se přestěhovali na venkov, jsem si uvědomila, jak moc mi příroda chybí. Spojila jsem s ní proto svou vášeň pro focení polaroidy.
Příroda a les jsou pro mě útočištěm, nádherným a proměnlivým prostředím. Snažím se jeho kouzlo zachytit ve svých polaroidových tryptiších, které fotím fotoaparáty SX-70 nebo SLR680. To, co vidím při focení v přírodě v hledáčku, je takový meditativní otisk procesu tvorby.
Takže je to přece jen něco víc než prosté focení v exteriéru.
Příroda nás mění k lepšímu. Spadne z nás stres a napětí. Jako když vám vypadnou pojistky. Ve chvíli, kdy vstoupíme do lesa, stáváme se součástí něčeho magického. Spíš než na rozum se zase začínáme víc spoléhat na intuici. Les nám připomíná naši ztracenou blízkost k přírodě, odpoutává nás od našeho technokraticky organizovaného každodenního bytí.
Tvé koláže jsou dechberoucí. Věděla jsi vždycky, že právě takhle chceš fotit, nebo jsi k této technice dospěla později?
Na rozdíl od mých triptychů, které vznikají v přírodě, vytvářím své koláže složené z devíti snímků doma s pomocí InstantLabu. Kdysi jsem tento projekt podpořila na Kickstarteru a od první chvíle s ním experimentovala. Zkoušela jsem nové postupy, které s SX-70 nebyly možné. Tehdy poprvé jsem vyzkoušela koláže z 3×3 snímků. Ty první mi připomínaly pohled do přírody přes stará okna. Líbila se mi myšlenka, že tak můžu zprostředkovat jakýsi pohled do jiného světa. Jako divák sedíte v pohodlí svého domova a přitom se můžete dívat do trochu jiné reality “za oknem”. To změnilo způsob, jakým jsem fotila přírodu – začala jsem na ni dívat z perspektivy diváka. Při práci s InstantLabem používám staré diapozitivy, snímky z hvězdářského dalekohledu, fotky pořízené SX-70 a dalšími polaroidovými fotoaparáty na packfilm. Používám ale také fotky z 35mm filmu, digitálního fotoaparátu nebo iPhonu.
Vzpomínám si, jak jsi mi asi před rokem při nějaké příležitosti psala o tom, že si pořizuješ dodávku na delší cestu spojenou s focením. O co vlastně šlo?
Plánovala jsem tehdy pro tento rok účast v jednom artist-in-residence programu na Islandu. Bohužel nebo naopak bohudík to tenkrát nevyšlo a tak jsem vymyslela plán B. Inspirovaná filozofem Henrym Davidem Thoreaem jsem začala přemýšlet o cestě do přírody. Pořídila jsem si dodávku, kterou jsem si sama upravila a vydala se na tříměsíční cestu do Skotska. Vytvořila jsem vlastně takový svůj artist-in-residence program.
Ta dodávka patřila čtrnáct let jednomu uměleckému řemeslníkovi. Bylo už proto načase, aby se podívala do světa a zažila něco nového (smích). Pojmenovala jsem ji walden.on.wheels. A dokonce má svůj vlastní instagramový účet.
Co ti toto tříměsiční putování skotskou přírodou přineslo?
Bylo to dobrodružství s mnoha zdary i nezdary, během něhož jsem se o sobě naučila spoustu věcí. Bezpochyby mě to posunulo dál jako umělkyni. Během své cesty jsem potkala spoustu krásných a inspirujících lidí. Tuto zkušenost bych doporučila všem, kteří se chtějí ve své tvorbě dostat dál a poznát svá bílá místa. Nemusí to být rovnou několikaměsíční cesta. Každá chvíle strávená nasloucháním sebe sama je cenná a inspirující. Já sama jsem se vrátila plná nádherných dojmů a úžasných zkušeností.
Kdy se můžeme těšit výsledky?
Mám krabici plnou polaroidů, které pomalu různě zpracovávám. Některé triptychy už jsem naskenovala a ukázala. Mnoho dalších ale ještě na své zveřejnění čeká. Z analogových i digitálních snímků jsem připravila sérii koláží (3×3) a také sérii z polaroidových transferů, které už jsem dokonce stačila vystavit tady v Bonnu. Jsem si naprosto jistá, že se do Skotska ještě vrátím, protože mám spoustu nápadů, které bych ráda vložila do svých fotografií.
Kdy jsi vlastně Polaroid objevila – ještě před jeho bankrotem nebo až později?
Skutečně jsem přišla do kontaktu s Polaroidem až na konci roku 2010, tedy v době, kdy vznikl The Impossible Project, který se po bankrotu Polaroidu snažil zachránit výrobu integrálního filmu. Jejich první verze filmů byly v podstatě nepoužitelné, plné překvapení a nečekaných výsledků, ale přesně kvůli tomu jsem si je zamilovala. Měla jsem takový pocit, jako když přijedete po dlouhé době domů. Od té doby tvořím jen s nimi. Je to médium, díky kterému se dokážu vyjádřit nejlépe.
Jsi také členkou projektu 12:12. Co pro tebe tato účast znamená?
Jde o projekt, ve kterém dvanáct fotografů každý měsíc vytvoří jeden snímek dle daného tématu, který vymýšlejí sami fotografové. Od začátku mě provázela jakási rozpolcenost. Na jednu stranu cítím potřebu i v rámci tohoto projektu tvořit v souladu s mou obvyklou tvorbou. Na stranu druhou stranu velmi lákavé vnímat 12:12 projekt jako jiné pole, na kterém je možné víc experimentovat. A právě opuštění té komfortní zóny mé tvorby není jednoduché, ale je to neuvěřitelně zajímavý proces na jehož konci nejsem vždy úplně spokojená s výsledkem. Rozhodně je to ale způsob, jak se v tvorbě posunout dál.
Jsem velmi vděčná zakladatalece projektu Penny Felts, že můžu být jeho součástí. Hlavním důvodem mé účasti je možnost spolupráce s ostatními umělci. Myslím, že ten proces společného vývoje nás všech jako skupiny umělců je jen začátek. Dokážu si představit v rámci projektu spolupráci s dalšími externisty nebo třeba hlubší diskuze o jednotlivých tématech. V současné době jsme si dali několikaměsíční pauzu, ale v lednu budeme opět pokračovat.
A co ty a Instax?
Zatím jsme k sobě nenašli vztah. Mým médiem zůstává Polaroid.
Navštívila jsi někdy Prahu?
Byla jsem v Praze mnohokrát. Poprvé na konci sedmdesátých let nebo začátkem osmdesátých. Byla jsem tam s mým otcem. Bydleli jsme v hotelu u řeky a pamatuji si, jak jsme večer krmili labutě z okna. Prahu jsem pak od roku 1998 navštívila ještě několikrát. Bylo to ale úplě jiné město než dnes. Stále si zachovávalo něco z té magické omšelosti, která byla tolik podmanivá. Byl to pocit, který jsem v žádném jiném městě nezažila. Je to už dvacet let, kdy jsem byla v Praze naposledy a ráda bych se do ní zase podívala. Na druhou stranu se trochu bojím, že by mi bude chybět neopakovatelná atmosféra té “staré Prahy”.
Znáš nějaké české fotografy?
Znám tebe a mám opravdu ráda, co děláš. Obdivuju práci Josefa Koudelky, Joseda Saudka a Miroslava Tichého. Teď si uvědomuju, že neznám žádnou ženskou fotografku. Rozhodně musím zapátrat. Pomůžeš mi s tím?
S tím ti určitě pomůžu, Ino. A děkuji za rozhovor.
Inu můžete kontaktovat na jejím Instagramu, Facebooku nebo webových stránkách.