Produkt byl přidán do košíku
Produkt byl odebrán z košíku
Objednávka se odesílá, buďte trpěliví.

ROZHOVOR: Rudo Prekop

Rudo Prekop je jedním z nejzajímavějších slovenských fotografů. Jeho vášeň pro fotku je neuvěřitelně nakažlivá a svým vyprávěním vás dovede skutečně “nakopnout”, abyste se jí začali věnovat úplně naplno. A tak jsme si s ním rádi popovídali o jeho začátcích, Slovenské nové vlně, ale i jeho současné práci, Andy Warholovi a o tom, proč ho mimo jiné baví i Polaroid.

 

Vystudoval jsi pražskou FAMU, kde se ve tvém ročníku dala dohromady skvělá parta slovenských fotografů, dnes známá jako Slovenská nová vlna, jejíž jsi byl velkou součástí. Jak to vnímáš dnes, nakolik tvoji tvorbu tahle škatulka ovlivnila? 
Moje studium na FAMU v 80tých letech provázela exploze tvořivosti. I když na začátku to tak vůbec nevypadalo, protože první explozi jsem zažil už před tím na Střední umělecko-průmyslové škole v Košicích, kde to byl téměř Bauhaus, takže po nástupu do prvního ročníku jsem na FAMU měl pocit, že jsem se octnul ne na umělecké, ale na úřednické škole. Avšak naštěstí, jak už to bývá, všechno bylo jinak.

Vaše fotky musely ve své době na “úřednické” FAMU působit jako zjevení. Jak na ně zpočátku koukali profesoři, fotografové ze staré školy? Měli pro vaši tvorbu pochopení?
Část pedagogů byla na naše věci alergická a patřičně to dávala i najevo, část byla neutrální a část nám fandila, jako třeba Pavel Štecha (dokumentační foto) nebo Jaroslav Krejčí (divadelní foto) a celé to svým patronátem zastřešoval prof. Ján Šmok.

Když se za tou dobou svých studií ohlédneš, co myslíš, že ti studium na FAMU přineslo?
Byl jsem účastníkem a aktérem něčeho naprosto neopakovatelného.

Dneska na FAMU vedeš ateliér. Jací jsou dnešní studenti fotografie?
Za časů mých studií nastala výjimečná a neopakovatelná situace v tom, že se tam potkali lidi, kteří chtěli všichni dělat. To byla anomálie. Jinak standardní je tzv. „trojkový systém“: jedna třetina na to kašle, druhá třetina se veze a ta třetí táhne. Zbývajících 10% lidí je mix předcházejícího.

Myslíš si, že může v dnešní tolik rozmanité fotce přijít ještě nějaká podobně neotřelá vlna, nějaký zcela nový přístup? Je v tom množství vyfocených fotek vůbec ještě možné popsat nějaké směry a styly?
Vládne tady obecně sdílená představa, že vše je již vyfoceno. Moje praxe mě však přesvědčuje o tom, že je to hluboký omyl. Dlouhodobě fotím pro Prahu 3 knížky o architektuře na jejím území. Navzdory faktu, že se vesměs jedná o významné objekty v centru hlavního města, většinou doteď nejsou fotograficky zpracované. O neomezeném území volné tvorby ani nemluvím, avšak na nástup nějakého směru či stylu taky poslední roky marně čekám.

Ty sám pro svoji tvorbu používáš skoro výhradně černobílý středoformát. Prozradíš nám, čím vlastně fotíš?
V ateliéru fotím Hasselbladem, v exteriéru pak hlavně Mamiyí C330 nebo Yashicou.

Také jsem si ale všiml, že máš prakticky neustále po ruce malý kompakt, se kterým si fotíš takové rychlé momentky.
Ten spíše plní úlohu zápisníku či deníku. A když nemám po ruce ani ten, tak nastoupí telefon BlackBerry.

Jedním z tvých hodně známých projektů je také fotografování polaroidových snapshotů rodiny Andyho Warhola. Jak tahle série vznikla?
V roce 1994 jsem se zůčastnil otevření Warholova Muzea v Pittsburghu. Během mého amerického pobytu proběhlo gro sběru materiálu pro připravovanou knihu AW a Československo, na které jsem s Michalem Cihlářem dlouhodobě dělal. V rámci toho jsem udělal série polaroidových portrétů Warholova příbuzenstva, jeho kolegů a spolupracovníků.

Jakou roli v tom celém sehrál Polaroid, na který mimochodem Andy také nadšeně fotil?
V roce 1994 zahajovalo činnost Warholovo muzeum v Pittsburghu, kam jsem byl na slavnostní zahájení také pozván. Americkou cestu jsem naplánoval a zužitkoval jako dvouměsíční permanentní sběr materiálu pro naši připravovanou knihu. Před cestou mi Polaroid zapůjčil fotoaparát značky Vision i s náplněmi. Mimo to jsem měl s sebou, v té době samozřejmě jenom analogový, aparát na kinofilm plus na střední formát.

V podmínkách, kdy jsem většinou v časové tísni a pod tlakem musel v jedné osobě fungovat jako žurnalista, který v angličtině vede rozhovory a fotograf zároveň, se mi Polaroid náramně hodil z ryze praktického hlediska: okamžitě jsem přímo na místě mohl mít kontrolu nad výsledkem – i kdyby na filmech nic nevyšlo, přeci něco 100%-ně mám. Většinou se jednalo o americké celebrity, se kterými nebylo vůbec jednoduché se setkat. Třeba přístup s supergaleristovi Leo Castellimu jsme domlouvali několik let. Nakonec se to povedlo přes jeho syna, který v New Yorku studoval režii u Vojtěcha Jasného.

Když jsem pak všechen obrazový materiál zkompletoval, teprve pak jsem pochopil jaké neopakovatelné a výjimečné kvality Polaroid poskytuje. Jako bonus se přidružil fakt, že v knize o Warholovi byli jeho spolupracovníci a kolegové portrétovaní tímto Warholovým celoživotním portrétním médiem.

Teď pracuješ na sérii focené Polaroidem SX-70 a na filmy Impossible. Připomíná ti vůbec ještě v něčem tu tvoji původní práci s Polaroidem?
Pracovat s touto technikou je pro mne velká radost – umocněná dnešní digitální dobou, kdy je pojem autorského originálu naprosto rozvolněnou a neuchopitelnou kategorií. Polaroid je toho pravým opakem.

To vzrušení z té práce se okamžitě přenáší i na modelky, se kterými spolupracuji, protože se většinou poprvé stávají svědky procesu, u kterého jsou účastníky zázraku stvoření obrazu.

Rudo Prekop
www.blackandwhitephoto.cz

Odeslat odpověď