Devadesátky – No one rides for free – tak to je název aktuální výstavy, kterou máte od minulého týdne možnost navštívit v pražském Polagraphu. Její autor, fotograf Jan Jindra (*1964), zde prostřednictvím série polaroidových snímků formátu 4×5 představuje jeden ze symbolů Ameriky a pro mnohé i ještě nedávno nedstupné svobody, motocykl Harley Davidson. Tento stroj je zde zachycen v juxtapozici sil se svým majitelem. Kdo je silnější, stroj a nebo jeho pán?
Výstava Devadesátky je pro Jindru svým způsobem nejen návratem do minulosti ale i do bývalého působiště – prostory dnešního Polagraphu byly totiž od druhé poloviny 90. let jeho ateliérem.
V galerii Polagraph vystavuješ soubor fotografií pořízených v první polovinně 90. let na srazu milovníků a majitelů motorek Harley Davidson. Proč tě napadlo právě toto téma? Fotografování motorkářů bylo hledáním nového tématu. V roce 1991 jsem skončil fotografování odchodu sovětských vojsk a tak mne napadlo usadit se na jeden den s fotoaparátem v kempu Džbán. Ateliérovou technikou vyfotografovat ty divoké jezdce.
Je pro tebe tento stroj symbolem svobody a nespoutanosti která po revoluci dostala nový rozměr?
Spíše než symbolem svobody jsou pro mne motorkáři důsledkem svobody. Pro mne se tam zrcadlila taková pestrost typů. Hodně motorkářů přijelo z ciziny. Vyloženě si to v Praze užívali.
Jak samotné focení probíhalo? Bylo komplikované domluvit se a přemluvit drsné motorkáře k focení? Byla potřeba jednotlivé modely inscenovat a nebo bylo pro ně pózování automatické a chtěli se třeba i předvést?
Přemlouvat jsem je nemusel, vzorky snímku jsme měl vždy sebou. Trošku jsem fotografování aranžoval, zejména vzdálenost. Fotografoval jsem s velkoformátovou kamerou na těžkém stativu a v zádech měl silné ateliérové světlo se sofboxem. Měl jsem pevné stanoviště, ostření je pomalé a musí být nastaveno velmi přesně. Snažil jsem se je trochu komponovat postavy mimo střed. Zajímal mne okrajový efekt Polaroidu 55, rámeček je pro mne vždy nedílnou součástí snímku. Nechtěl jsem úplně portrét, ale fotografii člověka a stroje. Většinou pózovali, ale po prvním snímku jsem je směřoval k něčemu, co mi pro ně přišlo typické.
Bylo focení komplikované technicky? Proč jsi zvolil formát Polaroidu a na jaký přístroj si fotografie pořídil?
U toho druhu materiálu je potřeba negativní část Polaroidu 55 ponořit do misky s vodou a později do roztoku siřičitanu sodného. Měl jsem s sebou velké misky 30 x 40 cm a po skončení fotografování jsem musel snímky normálně vyprat ve vodě. Pozitivní část obrázku ukázala při fotografování kompozici a výraz. Udělal jsem tak tři polaroidy na každého motorkáře. Fotografie jsem pořídil Sinarem P2 a základním objektivem 180 mm. Občas jsem si vypomohl ještě odraznou deskou položenou před motorkou. Chtěl jsem tam mít hodně rovnoměrných odlesků.
Vím, že jsi se ve své tvorbě dále věnoval reklamní fotografii pro různé světové automobilky, vrátil jsi se ještě někdy k tématu motorek?
Od poloviny devadesátých let jsem se už naplno věnoval reklamní fotografii a k tématu motorek už jsem se nevrátil. Jakmile se člověk začlení do proudu komerčních zakázek, tak je úplně vyždímaný a nemá na volné věci čas. Po roce 2002 jsme se trochu osvobodil a začal pracovat na projektu Cesty Franze K. Výhodou je, že z vlastních projektů máte pak čas dělat knihy s Vladimirem 518 jako je Heavy Metal Milovice nebo Osmdesátky. Mimo výstav mě zajímají hlavně knižní projekty a každý týden fotografuji pro novou knihu. Řazení a skládání fotografií do knihy je nesmírně zajímavá věc.
Bylo by pro tebe zajímavé na sérii z devadesátých let navázat a nebo už je pro tebe tohle téma vyčerpané?
Pro mne je to asi uzavřené. Do devadesátek se nelze vrátit. Ten zvláštní vysoce kvalitní materiál se už nevyrábí. Tu jemnou tonalitu bych doháněl jen hodně těžko. Fotograficky jsem se posunul a dokonalá fotografie mě dnes už nezajímá. Nezajímá mě konceptuální pojetí, vyprávěná fotografie – důležitější je téma, nadčasové sdělení. Fotím teď hodně na zrnitý infračervený film. Hlídám si určitou míru posedlosti tématem. Pokud mě téma nenadchne, nechám toho a hledám další výzvu. Teď jsem však už rok docela pěkně soustředěný.
A na závěr, máš rád film Bezstarostná jízda?
Jasně, ten film znám. Je to ten problém, že všude jsou lidé různí. Čemu nerozumí tomu se smějí nebo to nenávidí a chtějí to zničit. Možná je to strach z jinakosti. Svobodu a toleranci je potřeba ve společnosti stále udržovat. Otevřeně věci pojmenovávat a nebýt pasivní.
Výstavu Jana Jindry: Devadesátky – No One Rides Free můžete od 19. června do 3. července navštívit v našem pražském Polagraphu.