Jméno Američana Michaela Behlena by mohlo být synonymem pro entuziasmus. Tento třicetiletý bankéř má za sebou na poli polaroidové a analogové fotografie vůbec už úctyhodnou řadu počinů. V pětadvaceti letech založil jeden z nejviditelnějších magazínů pro polaroidovou fotografii a propagaci dalších analogových fotografů se neúnavně věnuje i v jiných projektech. Svou vlastní tvorbu vnímá jako dokumentování svého života. Fotí portréty přátel, hudební komunitu, ale jeho hlavním tématem je příroda. Tu zachytil nádherně ve své knize fotografií Searching for Stillness, na jejímž druhém díle právě pracuje.
Původně jsi fotil jen digitálem, svatby a podobné zakázky. Co tě přimělo přejít najednou k analogu, nebo byl za tvým rozhodnutím nějaký delší proces?
První čtyři roky jsem fotil pouze digitálně. Nejdříve kapely na lokální hudební scéně a později jsem rozběhl menší podnikání jako portrétní a svatební fotograf. Po nějaké době jsem si ale uvědomil, že mi ve focení něco chybí, nesedělo to ani k mému životnímu stylu. Na konci roku 2010 jsem s digitálem skončil doslova přes noc. Během dvou týdnů jsem prodal všechny fotoaparáty, objektivy i světla, abych už nemusel trávit tu neuvěřitelnou spoustu času u počítače při postprodukci. Už tak jsem seděl u počítače v práci každý den osm hodin, takže to přestalo dávat smysl. První SX-70 jsem si na eBay koupil po tom, co jsem viděl sérii fotografií Passport to Trespass od Mikaela Kennedyho. To byla velká inspirace.
Byl jsi u úplných začátků znovuzrození instantního integrálního filmu. Jaké jsou tvé vzpomínky na ty pionýrské časy?
The Impossible Project v té době uvedl na trh beta verzi svého nového filmu, tak jsem si jich pár koupil v naději, že mi umožní kreativní práci s fotografií bez počítače. Vyrazili jsme s přáteli na výlet do přírody a já vyfotil první fotky. K dokonalosti měly hodně daleko, vlastně byly skoro nepoužitelné. Stejně ale patří ty okamžiky, které jsem tehdy na film zachytil, k mým nejmilejším vzpomínkám. Nejen proto, že jsem byl se svými dobrými přáteli, ale proto, že nádherný analogový přístroj dostal díky filmům od Impossible nový život a společně s ním ožil i můj fotografický duch. Cítil jsem, že jsem konečně našel svůj způsob fotografického vyjádření bez nutnosti upravovat fotku do finální podoby na počítači. Tak začala moje cesta k analogové závislosti.
Ještě jako mladík jsi založil analogový magazín nazvaný PRYME Magazine, který je dnes znám jako PRYME Editions. Kolik ti vlastně bylo a jak jsi přišel na jeho název?
Bylo to v létě roku 2014. Bylo mi dvacet pět. V té době jsem své fotografie posílal do různých redakcí, ale jen s malým úspěchem. Frustrovalo mě, že neexistoval žádný mainstreamový titul pro instantní fotografii, kde bych svou práci mohl ukázat lidem, kteří se také o polaroidovou fotografii zajímali. Nápad na vlastní magazín vznikl během grilování na mé zahradě, když jsem si stěžoval kamarádovi, taky fotografovi, Franklinu Lopezovi. Řekl mi, abych si přestal stěžovat a postaral se o to sám. Nápad na vlastní magazín se mi zalíbil hned, potřeboval jsem už jen název. A protože oba trpíme syndromem akvizice vybavení (gear acquisition syndrome nebo G.A.S.) mluvili jsme taky o tom, že rádi používáme objektivy s pevným ohniskem, prime lenses. A bylo to. Běžel jsem hned k internetu, kde jsem zjistil, že magazín s názvem Prime už existuje. Vyměnil jsem proto měkké i za tvrdé a můj magazín byl na světě. Sice jsem neměl žádné zkušenosti, ale pustil jsem se do toho s optimizmem. S pomocí spousty úžasných lidí, kteří mi věřili, jsem první číslo PRYME Magazínu nazvané Instant Revolution vydal na podzim roku 2014.
Není to tak dávno, co jsi tenhle skvělý magazín předal Anne Silver, která do něj pravidelně přispívala a společně s Michaelem Kirchoffem z Blur magazínu jste založili další titul, Analog Forever Magazine. Kde se v tobě ta energie bere?
Vlastně jsem byl na pokraji vyhoření a už jsem do toho nedával všechno. Mám to tak, vrhnu se do nových věcí po hlavě, funguju na 150 % a úplně se vyšťavím. Během čtyř let, co jsem vedl PRYME, jsem uveřejnil práce více než dvou stovek fotografů v tištěných vydáních magazínu, publikacích a na webu. Prodal jsem taky skoro tisícovku různých tištěných publikací, které jsme za tu dobu vydali. Asi každý aktivní fotograf si to umí představit. Prymu jsem se věnoval deset až patnáct hodin týdně ve svém volném čase a dalších čtyřicet jsem trávil ve mém regulérním zaměstnání. Skloubit to dohromady s mou rodinou, péčí o syna, přáteli, a věnovat se zároveň svému osobnímu rozvoji, bylo čím dál těžší. V jednu chvíli jsem si uvědomil, že už věci nikam neposouvám, jen je před sebou hrnu.
Tak se tedy PRYME Editions dostalo do rukou Anne?
O změně jsem přemýšlel už nějakou dobu. Hned po tom, co jsme zabalili a odeslali mimořádné tištěné vydání magazínu, které jsme vydali díky úspěšné kampani na Kickstarteru, což trvalo šest měsíců, jsem oslovil Anne Silver a ona nadšeně souhlasila. Vlastně si vůbec nejsem jistý, jestli by magazín přežil, kdybych se nepotkal s Anne a nezačal s ní spolupracovat. Byla jediným člověkem, kterému jsem mohl důvěřovat, že bude značku, na které jsem pracoval tak tvrdě, posouvat dál. Nejde jen o to, že je to umělkyně, která miluje instantní film. Vážím si ji také proto, jaký je člověk. Věděl jsem, že při vedení magazínu nebude upřednostňovat své ego a že můj projekt má v jejich rukou jistou budoucnost. Od chvíle, kde jsem z projektu vystoupil, plynule navázala a odvedla úžasnou práci. Nic lepšího jsem si pro ni a pro Pryme nemohl přát.
Věděl jsi hned, že chceš rozběhnout něco jiného?
Nějakou dobu jsem byl v takovém hibernačním módu. Neměl jsem žádné konkrétní plány. Měsíce utíkaly a já si uvědomil, že mi vedení magazínu, který se věnuje fotografii a představuje práci dalších fotografů, chybí. Mám to zkrátka v krvi. Úspěch Pryme mě ujistil v tom, že bych s něčím větším dokázal oslovit mnohem více lidí. Komunita kolem instantního filmu není zase tak velká, takže bylo potřeba zaměřit se na širší publikum, celou komunitu analogové fotografie.
Znovu jsem proto začal vymýšlet vhodný název pro tento nový projekt a skončil jsem u Analog Forever. Je to jednoduché a dokonale to vystihuje můj záměr, protože bych rád pomohl k tomu, aby analogová fotografie byla neustále živá. Zkontaktoval jsem se s Michalem Kirchoffem, abych zjistil, jestli má zájem na tom se mnou pracovat. A letos v červnu jsme do toho pustili společně ještě s Niniane Kelley a Timem Scottem. Plánujeme to celé spustit už zanedlouho, 3. září. Najít nás můžete na Analog Forever webu.
Zaujalo mě, co jsi jednou napsal v magazínu Blur, který zveřejnil tvé fotografie: „Píšu příběh muže, který se snaží najít něco, co je ztraceno v každodennosti moderního života. Je to má osobní svoboda, jíž jsem se dobrovolně vzdal, když jsem dělal stále odpovědnější rozhodnutí. Ta byla z dlouhodobého hlediska pro můj život sice dobrá, v krátkodobém horizontu mě ale deprimovala a dělala ze mě vězně sebe sama.“
Můj život je v mnoha aspektech velmi intenzivní. Jsem otcem úžasného devítiletého kluka, miluji svou náročnou práci ve finanční sféře a chci se jí věnovat až do své penze. Jsem také vášnivý fotograf, který chce přispět k tomu, aby se analogové fotografii mohli věnovat i budoucí generace umělců, a také jsem sám umělec. Často, tak jako každý, musím dělat těžká rozhodnutí, potlačit své vášně a mírnit své nadšení pro některé nápady, projekty nebo aktivity podle priorit, které se průběžně mění s tím, co přináší život.
Dobrým příkladem může být můj vnitřní boj, který se sebou svádím docela často: Mám si koupit další filmy, abych mohl pokračovat ve svém aktuálním projektu nebo mám peníze vložit raději na svůj penzijní účet, abych měl bezstarostnější stáří beze strachu z účtů za zdravotní péči? A dalším argumentem v tomto vnitřním boji je: Co když mě za pár let srazí auto a penze se ani nedožiju? Stál by ten malý příspěvek navíc za věci, o které bych přišel právě jen díky mé konzervativní vlastnosti neustále porovnávat rizika a výhody?
Máš pravdu, s tím bojujeme asi všichni. To, co prožíváme teď, je mnohem hmatatelnější než nejistá budoucnost.
Možná o věcech přemýšlím až příliš, ale mám pocit, že většina mých rozhodnutí je nakonec správná, když své aktuální nadšení pro nové věci krotím. Není to sice nijak povznášející pocit, ale zase na druhou stranu, když se někdy přece jen přes tlak zodpovědnosti k vlastní budoucnosti přenesete a investujete do něčeho teď a tady, stojí to pak opravdu za to.
A co plánuješ ve své vlastní fotografické tvorbě?
Už dva roky se chystám na druhou část mé série Searching For Stillness Vol II. Stejně jako u všech mých projektů, nikdy nemám pocit, že už jsem hotov. Pro mě je opravdu jednodušší věnovat se a propagovat práci jiných fotografů než tu vlastní. Nicméně, můj cíl pro tento rok je vydat tuhle knihu a uspořádat výstavu v městě Fresno v Kalifornii, kde žiju. Rád bych to zvládnul ještě v létě, ale nakonec se to stejně podaří asi až v zimě. Kromě toho se budu stále toulat s batohem přírodou a fotit.
Ptám se na to každého a zeptám se i tebe – jak vnímáš dva někdy dost nesmiřitelné tábory fanoušků Polaroidu a Instaxu?
Já Instax nemám rád, není to film pro mě. Je to určitě formát důležitý pro ty, kteří s instantním filmem začínají a tomuto účelu slouží skvěle. Jednoduše se s ním pracuje, má vysokou kvalitu, ale v porovnání s Polaroidem mi jeho barvy a sytost přijdou nevýrazné. Pro uměleckou fotografii jsou filmy od Polaroid Originals jedinou možnou volbou. Pro mě ztělesňují kouzlo původních filmů od Polaroidu, které si pamatuji z dětství. Navíc, čtvercový formát je tak ikonický! A mám rád i jeho občasnou nepředvídatelnost, která dělá z každé fotografie jedinečný unikát.
Navštívil jsi někdy Českou republiku? Znáš nějakého zdejšího fotografa?
Z fotografů znám jen tebe, Noahu. Vím ale o Polagraphu, galerii i obchodu. A upřímně doufám, že jednou Prahu navštívím. 
Michaela si můžete také poslechnout v jednom z dílů Analog Talk Podcast s názvem Instant Gratification with Michael Behlen of Pryme Magazine, kde si s ním povídali v květnu letošního roku.
Kontaktovat ho můžete na jeho Instagramu nebo webových stránkách.