S historikem fotografie, kurátorem a pedagogem, o dějinách umění, výstavách a mladých autorech
Lukáši, kdybych tě měl představit jednou větou, mohl bych říct, že jsi?
Lukáš Bártl.
Jak dlouho učíš dějiny a na kterých školách?
Myslím, že učím deset let. Začínal jsem na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice a jako doktorand na Univerzitě Palackého v Olomouci. Na druhé jmenované škole stále učím, s Michalem Kalhousem jsme pak rozjeli Ateliér tvůrčí fotografie na Fakultě umění Ostravské univerzity a externě působím na Masarykově univerzitě v Brně.
Které období dějin fotografie máš osobně nejraději, a které považuješ za nejdůležitější?
K dějinám takto nepřistupuju, každé období je něčím podstatné. Kdybych měl mluvit řekněme o svém badatelském zájmu, tak se jedná hlavně o československou fotografii 50. a 60. let.
Myslíš, že je pro fotografa důležité znát dějiny fotografie nebo dějiny umění, anebo vlastně vůbec dějiny? Udělá z člověka studium dějin fotografie lepšího fotografa?
Nevím, jestli lepšího fotografa, ale jistě vnitřně bohatšího člověka. A to je to podstatné. Každé dílo se rodí z vnitřního bohatství člověka, a kdo ho nerozvíjí, nic velkého nejspíš neudělá. Zúžit vnitřní rozvoj jen na danou problematiku (tedy u nás fotku a její dějiny), je ale pitomost, byť znalost dějin fotografie by měla být u fotografů přirozeně hlubší.
Je tvůj přístup jiný, když učíš studenty, které zajímá historie a jiný, když máš seminář s mladými nebo začínajícími umělci?
Asi trochu ano. Když učím historiky umění, chci přeci jen více faktografie a také hlubší vazbu na dějiny umění jako celek. S umělci se snažím trochu více mluvit o abstraktnějších věcech, například o motivaci autora, jeho vnitřním světě a podobně. Aktualizovat staré dílo k tomu, co třeba prožívají oni, jakou práci sami dělají a motivovat je. Snažím se, jestli mi to jde, to nevím.
Za dobu, co se věnuješ fotografii, jsi musel vidět statisíce portrétů, zátiší, aktů a krajin. Překvapí tě ještě nějaká fotografie? Co je pro tebe dobrá fotografie?
Ale ano. To překvapení ještě prožívám, byť bych chtěl mít více času se jen „dívat a divit“. Fotografie má ale také řadu společenských a řekněme filozofických souvislostí a ty mne udivují stále, stále v mnohém fotografii nerozumím. Fotografii ale nevidím izolovaně a stále raději koukám na malby, které jsem měl vždycky strašně rád, na architekturu, krajinu… Snažím se prostě koukat a vidět. Nic zvláštního. Na druhou otázku pak neumím odpovědět vůbec. Žádná definice není. Možná to je definice umění, že ho nelze definovat. Naštěstí!
Kromě toho, že učíš dějiny fotografie, vydáváš fotografům knihy a děláš jim výstavy. Funguje při psaní knih a skládání výstav nějaký mechanismus nebo je to vždycky nový a jiný proces?
Obecných mechanismů se spíš bojím. Člověk by měl ke každé takové práci přistupovat s otevřenýma očima, jinak se jeho limity a mechanismy brzy stanou limitem práce, kterou jako historik umění a kurátor hodnotí. A to není dobře. Svět umění nemá žádné striktní hranice. Čímž neříkám, že kurátor nemá mít jasný názor, to jistě musí.
Jinak v obecné rovině mám jakási svá pravidla. Pokud jde o výstavy, tak se jako kurátor snažím být spíše konzultant a pomocník, než že bych výstavu formoval. I v případě studentských prací se snažím nechat v tom studenty takzvaně „vykoupat se“. Chápu výstavu, jako ten finální produkt vizuálního umělce, něco jako je pro skladatele koncert. A já nemohu „skládat písničku“ za někoho jiného. Zcela jinou kategorií jsou pak ale výstavy pracující s dílem třeba již zesnulého autora. Tam musí být vstup kurátora mnohem zřejmější a on také nese za výstavu mnohem větší zodpovědnost.
Pokud se ptáš na tvorbu knih, tak i zde mám jisté obecné mechanismy. Jsem historik umění a snažím se, aby to na mých věcech bylo znát. Tedy, hlavně se snažím věci úplně „vyčerpat“ ve smyslu vidět co nejvíce a dohledat všechny možné archiválie a faktografické údaje. A také je čtenáři nabídnout a všechny je přiznat. Což je jasné, že nejde vždy na sto procent. Většinou má člověk na tu práci neúprosné termíny, ale chtěl bych si vždy říct, že pro danou chvíli jsem udělal maximum.
Dokázal bys říct, která výstava a kniha, na níž ses podílel, pro tebe měla nevětší význam nebo ti udělala největší radost a proč?
Ono toho bylo za poslední dobu opravdu hodně, ale asi se nejvíc těším z výstavy a knihy o Karlu Otto Hrubém. Byla to náročná ale krásná práce. Dělal jsem na tom já, Jana Vránová z brněnského Domu umění a Antonín Dufek z Moravské galerie v Brně. Dva roky jsme se přebírali celým dílem, odhadem tedy asi sto tisíci fotografiemi, kupou archiválií. Musela se řešit spousta „strategických“ otázek, jak s tím materiálem naložit, vybrat ho, prezentovat. A myslím, že výsledek je fakt dobrý! A i lidsky to byla príma práce.
Jakým autorům ses věnoval v poslední době? Myslím, jakou jsi dělal knihu či výstavu.
To právě záleží, co myslíš poslední dobou? Jen za poslední dva roky jsem vydal knížku Iren Stehli, Michalu Kalhousovi a právě K. O. Hrubému, spolu s Petrou Trnkovou jsme dotáhli k vydání sborník k životnímu jubileu Antonína Dufka a pak jsem vydal knihu Všední den v české fotografii 50. a 60. let, která shrnuje můj zájem v této oblasti za mnoho posledních let. Do toho výstavy a menší katalogy. Teď aktuálně jde do tisku monografie brněnského fotografa Adolfa Rossiho.
Fotografii dlouho trvalo, než si vydobyla své místo na poli umění. Proč to trvalo tak dlouho a má už zcela jednoznačně dobojováno?
Mě je to asi úplně fuk. Pro mne fotografie součást umění je a nemá smysl o tom diskutovat. Proč se ta otázka stále vrací, je asi na dlouhé povídání, ale jak říkám, pro mě nemá smysl takové debatě věnovat energii.
Jak moc máš čas sledovat současné trendy ve fotografii? Myslíš, že se zrovna teď děje tak zásadního, že se to zapíše do dějin fotografie?
To je pro mne zrovna aktuální otázka. Člověk učí, pracuje a ty roky tak divně běží. Zrovna jsem na to narazil na semináři, kde po studentech chci prezentace na vybrané mladé tvůrce. Maximálně jim může být padesát let, nejlépe však do pětatřiceti. A když jsem pak sám přemýšlel nad těmi jmény, tak jsem zjistil, že všechno, co znám, jsou vlastně již autoři střední generace. Právě kolem čtyřicítky, padesátky. Asi mi teď trochu ujel vlak a mám za domácí úkol to dohnat. Jediné mladé tvůrce, které znám, jsou naši absolventi z Ostravy, jako třeba ty.
Myslíš, že je zlatý věk (vývoje) fotografie už za námi? Kam se podle tebe fotografie ubírá?
Každý věk je v umění zlatý a zároveň na prd. Takto myslím otázka nestojí. Je ale pravda, že mi u mladých autorů začíná jedna věc chybět, a to je systematická dlouhodobá práce, ochota věci obětovat čas, peníze, pustit se do něčeho po hlavě. Ale stále takoví jsou, jen jsou v tom množství možná méně vidět. Ale za naznačenou povrchnost výsledků tvorby mladých umělců může – myslím tedy – i systém našeho školství.
Vím, že také fotografuješ. Jaké používáš přístroje? Je podle tebe výběr techniky, pro to, co chceš fotit, důležitý?
Technika je určitě důležitá a fotografové by obecně měli nad tím, jakou používají techniku mnohem víc přemýšlet. Platí ale, že talent, orientace ve světě umění a řekněme „odžitost“ obrazové výpovědi jsou důležitější. Já osobně mám celkem dost techniky, ale rád používám panoramatický fotoaparát a taky má rád svoji Bronicu.
Kdyby sis teď hned mohl koupit nějaký fotoaparát, jaký by to byl a proč?
Teď bych si naopak žádný nekoupil, protože jsem švorc. Nemám pocit, že mi z fotografické techniky něco konkrétního chybí, spíš by si chtěl zařídit mnohem lépe temnou komoru.
Fotil jsi někdy na Polaroid nebo jiný instantní fotoaparát?
Vlastně ne. Asi jsem nikdy neměl tu potřebu.
Kdyby měl někdo zájem o konzultaci, třeba kvůli přijímacímu řízení, kde tě může zastihnout a kdy?
Kdo bude chtít, jistě mne najde.
Lukáš Bártl je také kurátorem Galerie Valchařská v Brně. Kromě začínajících autorů uspořádal výstavu např. Ditě Pepe, Evženu Sobkovi, Iren Stehli či Michalu Kalhousovi.
Fotografie: Galerie Valchařská / Jirka Hloušek