Stejně jako u mnoha jiných umělců, i Wim Wenders se primárně nezabýval fotografováním, ale zamiloval se až konkrétně do Polaroidu. Německý režisér, autor snímků jako Paříž, Texas (1984) nebo Nebe nad Berlínem (1987) od roku 1973 do 1983 údajně vyfotil kolem dvanácti tisíc polaroidů. Z toho mu zůstalo 3500 snímků, za což může to, že fotky často daroval lidem, které zrovna fotil. Připadalo mu, že danému člověku fotka vlastně patří víc, než jemu.
Polaroid byl pro něj dle jeho vlastních slov něco jako předmět každodenní potřeby. Tehdy ještě opravdu patřil přirozeně k životu, což se liší ode dneška, kdy je focení na Polaroid spíše procesem a malou událostí. Četnost používání je vlastně vidět i v samotném výběru témat – Wenders dokumentoval hlavně svět kolem sebe, samotné použití Polaroidu nebylo jeho hlavní cíl. Často ho používal na vyfocení scény filmu, aby zjistil například, jak funguje světlo. Podobně prakticky s Polaroidem pracoval i Helmut Newton.
Kromě zákulisí filmu můžeme na fotkách vidět také pouště, dálnice, hotely, přátele a rodinu, zátiší, street fotografii nebo jeho fascinaci americkou televizí. Deníkový styl napoví, jaký život plný cestování Wenders v té době žil. A stejně jako jeho filmy, i jeho fotky nesou určitou melancholicky romantickou kvalitu. Jak sám říká, začátkem osmdesátých let přesedlal z Polaroidu na jiné, velkoformátové foťáky, což byl velký krok v tom, jak se změnilo jeho přemýšlení o fotce jako takové. Věnoval více pozornosti kompozici a spíše než jako nad fotkou začal o snímku přemýšlet jako nad malovaným obrazem. Šlo mu o primární sdělení, bez náhody.
Polaroid figuruje i v několika jeho filmech, například Alice ve městěch (1974). Wenders se dozvěděl z médií, že firma chystá foťák, ze kterého vyjede již hotová fotka a lidé se mohou dívat jak se postupně vyvolává. Jednalo se o model sx-70, který byl revoluční, jelikož do té doby existovaly pouze peel apart filmy. Wim potřeboval, aby divák rovnou viděl snímek, co hrdina vyfotí. Kontaktoval tedy firmu pár měsíců před uvedením do prodeje a prosil je o zapůjčení sx-70 do jeho filmu, což mu splnili.
Wenders dokonce na všechny své polaroidy zapomněl a po překvapivém nálezu na půdě se rozhodl uspořádat výstavu, která proběhla koncem loňského roku v Londýně. Ve své knize mudrlantsky píše: “Celý proces a postup Polaroidu nemá nic společného s našimi současnými zkušenostmi, kdy se podíváme na virtuální a mizivé zjevení na obrazovce, které můžeme vymazat nebo přejet na další. Dříve jste vyrobili a vlastnili originál! Byla to skutečná, neopakovatelná věc, jedinečný předmět, ne kopie, ne tisk. Nemůžete si pomoci cítit, jako že jste tento obraz/objekt světu ukradli. Přemístili jste část minulosti do současnosti.”
Wim Wenders na Polaroid již nefotí, což symbolicky zakončil darováním svého foťáku kamarádce Patti Smith. Pokud vás ale jeho polaroidová tvorba zajímá, pojeďte s Polagraphem na výlet do Berlína, během kterého mimo jiné navštívíme i výstavu Wedersových polaroidů!