Lukáš Havlena

První polaroidovou fotografii jsem viděl asi ve svých šesti letech. Mezi černobílými rodinými fotkami z tehdejšího Československa působil ten snímek jako výřez z filmu s Belmondem. Byla na něm moje teta, stojící na rušné ulici někde v Americe, kam po roce 1968 emigrovala. Pak tam bylo ještě pár snímků z oslav Vánoc. Dodnes si pamatuju, jak silně na mě zapůsobily. Jsou pro mě jednou z těch věcí, které si člověk z dětství pamatuje celý život. Polaroid se také hojně využíval při profesionální fotografii, které jsem se 15 let intenzivně věnoval. Před nástupem digitální fotografie se na instantní materiál dělal kontrolní snímek před expozicí na diapozitiv. Komerční fotografii jsem na 6 let vyměnil za kavárenské a barové podnikání. V současné době externě spolupracuji s NGP a jako freelance fotograf s kreativními studii a filmovými produkcemi. Fotografii dnes vnímám jako mnohem širší a svobodnější vizuální disciplínu, ve které mají i polaroidové snímky své uplatnění.