Lilian Wildeboer patří mezi nejvýraznější osobnosti polaroidové scény. Tato holandská analogová a polaroidová fotografka žije nedaleko Amsterdamu v Nizozemí, kde pracuje jako řidička autobusu pro zdravotně postižené. Lilian opustila třicetiletou kariéru v bankovnictví, aby mohla dělat práci, která je smysluplnější a přímo se dotýká životů lidí. Fotografovat se učila sama, z knih, na workshopech a inspirovat se nechala i prací dalších fotografů, které obdivuje.
Pracovala jsi ve velké korporaci a před lety ses rozhodla radikálně svůj život změnit. Stála za tvým rozhodnutím touha věnovat se fotografii více?
Pracovala jsem 28 let v bance a v roce 2007 jsem si řekla, že je čas na změnu. Práce mi brala skoro všechen čas a já měla pocit, že je promarněný. Začala jsem proto pracovat pro organizaci pomáhající zdravotně postiženým. Pronajala jsem si také malé studio nad gynekologickou ambulancí a fotila páry, které čekaly potomka. Hodně dlouho jsem fotila digitálem, bavilo mě to, ale dospěla jsem do bodu, kdy mě přestala bavit všechna ta postprodukční práce. Začala jsem proto hledat něco jiného a objevila 120mm film. První film, který jsem nafotila s plastickým fotoaparátem Holga, byl něco jako kulturní šok. Snímky z něj měly daleko k dokonalosti, na kterou jsem byla zvyklá, ale byly snové – přesně takové, jaké jsem je chtěla.
Takže ses vlastně začala fotografii věnovat v době, kdy společnost Polaroid vyhlásila bankrot. A já měl za to, že za tvou lásku k instantnímu filmu může právě fakt, že jsi měla skoro za humny továrnu, v níž se ještě v první polovině roku 2008, kdy Polaroid skončil, vyrobilo 24 tisíc balení instantního filmu.
No vidíš, já jsem pořádně Polaroid zaregistrovala právě až v době, kdy skončil a poslední část továrny v Enschede převzal The Impossible Project. Někdy v té době jsem taky na webu narazila na práci několika fotografů, kteří fotili na polaroidový fim, často expirovaný. Byla jsem naprosto uchvácena jeho estetikou. Láska na první pohled.
Takže sis k plastové Holze pořídila Polaroid. Čím nejraději fotíš? Vím, že používáš různé techniky, a to nejen při samotném focení, ale také následné práci s fotografiemi.
Nejdříve jsem spojila obě své lásky a k Holze jsem si pořídila polaroidová záda na integrální film. Je to ale jiné, než fotit s Polaroidem, o něco složitější, protože potřebuješ hodně světla. Fotím taky na sloupávací film s Polaroidem 180 a EE100. A samozřejmě klasiku, SX-70, u které používám kdeco, abych docílila neobvyklého vzhledu fotografií. Používám různé filtry, plast, pásky, a to nejen na objektiv, ale také rovnou na kazetu s filmem. V poslední době je ale mým nejoblíbenějším fotoaparátem Polaroid Spectra. Dá se různě nastavovat a taky máš k dispozici původní filtry. V současné době se věnuji přenosu obrazů z jiných analogových fotoaparátů na Spectra film. Nejsou to jednoduché postupy, někdy dokonce příliš komplikované, ale myslím, že právě složitost procesu je to, co mě na celé věci baví nejvíc.
Některé konverze svých fotoaparátů si děláš sama, což není u žen fotografek obvyklé.
Ano, gaffe páska byla jednu dobu můj nejvěrnější přítel (směje se). Na internetu se dají najít video návody, tak jsem se do toho pustila sama. Moje první konverze byl pinhole fotoaparát z Instant Lab od The Impossible Project. Pak už jsem se vrhla na Holgu, ta byla složitější. Chystám se na další, protože mě to baví a umožní mi to zase jiné kreativní techniky.
Co fotíš nejraději?
Na to asi nedokážu odpovědět. Nejčastěji fotím přírodu nebo lidi, ale když o tom tak přemýšlím, jsou to možná portréty, kvůli interakci s modelkami. Na mých fotografiích totiž nikdy nejde o model samotný. Je to náš společný dialog, musíme být na stejné vlně. Po první fotce zjistím, jak film reaguje a z toho pak vycházím. Většinou mi to vezme tak dva filmy, než záběr vyfotím tak, jak chci. Učím se v průběhu v procesu focení, to mě baví. Takhle jsem dospěla ke každé své technice, kterou jsem pak už jen zdokonalovala.
Mně se tvoje snové portréty moc líbí. Když jsem lidi začal fotit já, byl jsem dost nejistý, jak pracovat s modelem, což u amatérských fotografů není výjimečné. Jak jsi to měla ty?
Trochu hledání to bylo, ale brzy mi došlo, že jako fotografka musím být schopna modelce vysvětlit, oč mi jde a nadchnout ji pro společné focení. Focení na Polaroid je zdlouhavé, zvlášť když chceš experimentovat a zkoušet nové věci. Většina mých modelek zatím měla dost trpělivosti, takže mám asi štěstí.
Jsi členkou projektu 12.12, řekni nám o něm a své roli v něm.
Projekt 12.12 je takové společenství fotografů, který v roce 2013 rozjela americká fotografka z Nashvillu, Penny Felts. Její původní motivací byl její osobní umělecký růst. Zároveň však chtěla inspirovat ostatní. Do projektu zapojila 12 fotografek a 12 fotografů, kteří fotí výhradně na instantní film. Každý měsíc přinese jeden z fotografů téma, které pak ostatní interpretují ve své tvorbě. Někdy je s tématem spojena i určitá technika, např. polaroidový transfer. Je to náročné a zároveň mě to posouvá dál. Každý měsíc musím zpracovat jedno téma, což mě nutí se dívat na fotografii jinak a nově. Hodně jsem se už v tomto projektu naučila. Další fotografka, Ina Echternach, každý měsíc vytvoří ze všech prací video. Společně s Penny jsem administrátorkou projektu a velmi si toho vážím.
Vraťme se ještě k expirovaným filmům. My všichni jsme jimi skoro posedlí, ovšem jen někteří jejich nepředvídatelnost zahrnou do tvůrčího procesu. Zdá se mi, že dost fotografů se naopak spoléhá jen na jejich kouzlo. Jak to vnímáš ty?
Já jsem určitě jednou z těch, kterým expirované filmy učarovaly. Strašně ráda jdu až na hranu jejich možností, abych z nich dostala maximum. Pro mě osobně jsou hodně výtvarné. Nejraději používám starý 669 barevný film od Polaroidu. Dá se s ním různě manipulovat, dělat transfery a také pracovat s jeho negativem. Kromě velkého formátu vlastně používám všechny expirované filmy, které se ještě dají sehnat. Vynikající německý fotograf Bastian Kalous, který fotí přírodu Polaroidy na velký formát, mi jednou řekl, že expirovaný film musím při focení prožít. Trvalo mi léta, než jsem pochopila, jak to myslel.
A jak se tedy dá expirovaný film prožít?
Při prvních záběrech na takový film musím zjistit, jak chemikálie reagují na světlo zvolené scény, ve které fotím. Co ze záběru vystupuje do popředí. Při focení v přírodě to například můžou být břízy a jejich bílá kůra. Pak se musíš v záběru soustředit na světlá místa. Je ale spousta dalších věcí, na které je potřeba dávat pozor, aby se focení neproměnilo ve frustraci. Po všech zkušenostech, které mám, už naštěstí dokážu odhadnout, který film by mohl ještě fungovat. I když se mi taky stane, že jsou už vyschlé nebo jsou defekty příliš velké. I přesto však je fascinující, že chemikálie, které Polaroid používal, přinášejí i teď po tolika letech stále spoustu možností, jak s nimi pracovat.
Jak se díváš na to, že někteří fanoušci instantní fotografie jsou rozděleni na dva tábory, Polaroid vs. Instax?
Já bych to tak dramaticky neviděla. Instax je dokonalý film, rychlý a spolehlivý, což jistě spoustě lidem vyhovuje, ale pro mě je příliš předvídatelný a svým způsobem nudný. Před časem jsem si koupila Instax Wide a snažila se s filmem kreativně manipulovat. Nikdy jsem ale s výsledkem nebyla spokojena. Ale kdo ví, třeba mu dám ještě někdy šanci.
Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Připravuju teď samostatnou výstavu se svém rodném městě Alkmaar. Ráda bych lidem společně se svou prací ukázala i to, že integrální film se stále vyrábí a co všechno je možné s ním dokázat. V budoucnu bych chtěla pořádat i kreativní workshopy.
Tak to budu držet palce. A kdy tě uvidíme v Praze?
V Praze jsem nikdy nebyla a moc se těším, až se tam podívám. Doufám, že mi pak představíš vaši polaroidovou scénu a taky, že spolu něco nafotíme.
Na to se spolehni. Praha je jedno z nejfotogeničtějších měst na světě.
Lilian své fotografie často vystavuje při různých příležitostech. Její práce byla zahrnuta do projektu Polaroid of the Day a publikována v Hylas Magazine. Vystavovala také v Tête de l’Art v Rennes ve Francii, dále v rámci Subway exhibiton jako součásti Expolaroid 2017 a účastnila se i skupinové výstavy v holandském Beverwijku “Are we humans or…” v roce 2016. Už druhý rokem je členkou renomovaného projektu 12.12.
Spojit se s ní můžete například na jejím Instagramu.