Srovnávat autoportrét a selfie zdánlivě nedává smysl. Možná se ale budete divit, kolikrát se tyto dva fenomény od svého zrodu protnuly. Poprvé hned na začátku, protože v obou případech autor zachycuje svou vlastní podobu. V případě autoportrétu jde ale většinou výtvarné dílo, což se o selfie rozhodně říct nedá. Téměř do druhé poloviny 19. století se navíc u autoportrétů jednalo výhradně o díla malířská.
Už v renesanci malíři přenášeli na plátna svou podobu. Činili tak z důvodů čistě praktických. Stát se dobrým figurativním malířem totiž vyžaduje tisíce hodin strávených u plátna, k čemuž je zapotřebí model, který je s vámi vždy, když chcete malovat. Později to byly také důvody společenské a obchodní. Bylo dobré ukázat zákazníkům své dovednosti a společenské postavení, protože dovolit si vlastnit portrét mohli jen zámožní lidé a šlechtici. Jediným limitem se tak zdála kvalita zrcadel, která tenkrát ještě za moc nestála. Titánem autoportrétu byl nizozemský malíř Rembrandt van Rijn, který se od začátku 17. století až do své smrti v roce 1669 zvěčnil na 90 portrétech a vytvořil tak vlastně jakousi uměleckou autobiografii.
Od roku 1839, kdy Američan Robert Cornelius vyfotil sám sebe, se autoportrét týká také fotografie. S tehdejším vybavením to ale byla poněkud zdlouhavější procedura. Aby se Cornelius vepsal do dějin, musel otevřít závěrku a sprintovat do záběru, kde pak trpělivě seděl celou minutu. Tento proces eliminoval až v roce 1888 George Eastman, kdy uvedl na trh svůj jednoduchý fotoaparát Kodak, s nímž stačilo jen zamířit a zmáčknout spoušť. Fotoaparát se dodával se svitkovým filmem, který umožňoval 100 snímků. Když byl film vyfocen, stačilo celý fotoaparát odevzdat do továrny společnosti Eastman, kde byly fotky vyvolány a do přístroje vložen nový svitek filmu. I jejich tehdejší prodejní slogan zněl “Stiskněte spoušť, zbytek uděláme my!”. V roce 1900 uvedla společnost poprvé na trh řadu fotoaparátů Brownie Box za jeden dolar a fotografie se stala dostupnou kratochvílí široké veřejnosti. Naprostého rozkvětu dosáhl autoportrét ve fotografii v 70. letech minulého století, kdy se na trhu objevily cenově dostupné instantní fotoaparáty. Zrodilo se tak nové médium sebevyjádření zachycující nezvykle osobní vhled do života fotografa.
Robert Cornelius, Self-portrait
Autoportréty přitom nejčastěji vznikaly tak, že se fotograf postavil před zrcadlo. Ano, dělali to i ti nejslavnější. Ostatně renomovaný fotograf Peter Hurley jednou řekl, že “Přesně to je práce fotografa, musíte být zrcadlem.”
Slovo “selfie” se poprvé objevilo 13. září 2002. V Praze jsme se v té době potýkali s následky tisícileté povodně, takže nám tato historická událost mohla uniknout. Fotka se objevila na australském veřejném internetovém fóru ABC a rozhodně to nebyl žádný glamour, protože souvisela se zraněním po propité noci. Jistý Nathan Hope tehdy k popisu své fotky mimo jiné napsal: “Měl jsem asi centimetr dlouho díru přes spodní ret. A omlouvám se za ostrost, byla to selfie.” Výraz selfie byl ale více rozšířen až fotografem Jimem Krausem v roce 2005. Sociální síť MySpace u nás ještě před masivním nástupem Facebooku sice nebyla tak populární, ale už tam se to nekvalitními fotkami uživatelů “před zrcadlem v koupelně” jen hemžilo. Zajímavé je, že noví uživatelé Facebooku tyto fotky považovali za nevkusné. Jak se ale brzy ukázalo, urážela je jen nedostatečná technická kvalita. Facebook je totiž zaplaven selfies všeho druhu, ovšem v kvalitním rozlišení.
Nathan Hope a jeho první selfie
V roce 2013 už bylo toto slovo natolik běžné, že ho ve své online verzi začal uvádět a monitorovat také Oxford English Dictionary, který jej zároveň rovnou jmenoval slovem roku. V jeho definici už se ale fotoaparát vůbec nezmiňuje. Uvádí se naopak, že “typické selfie je pořízeno chytrým telefonem a sdíleno na sociálních médiích”. A to je vlastně jedna z největších metamorfóz fotografického autoportrétu. Nepotřebujeme zrcadlo a nepotřebujeme ani fotoaparát. Je to právě dostupná technologie, přední fotoaparát chytrého mobilu a aplikace jako Instagram, které z autoportrétu udělali selfie. Už nejde o vhled do našeho vnitřního světa, nejde o hledání skrz naši vlastní projekci. Víc než o cokoliv jiného jde o to, mít pod kontrolou to, jak nás vidí ostatní.
Studie Facebooku z roku 2013 navíc ukázala, že četnost uveřejněných seflie souvisí s malou sociální interakcí. Lidé se snaží pomocí svých fotek přitáhnout pozornost, přitom si ale neuvědomují, že tím riskují poškození vztahů v reálném životě. To se nám to začíná pěkně zamotávat, že? Další studie, která proběhla na univerzitě v Parm,ě navíc prokázala, že máme sklon ukazovat svou tvář spíš z levé strany. Stejně jako do dělali již zmínění malíři napříč historickými obdobími a styly.
O selfíčkách, jak říkáme hezky česky, si můžeme myslet cokoliv, ale asi jen stěží by se našel někdo, kdo nějaké selfie aspoň jednou neudělal. Pokud ale nesledujete selfie trendy, nařknutí z uniformity se bát nemusíte. Pořizování selfie fotek totiž podléhá trendům, kterým kromě nás obyčejných smrtelníků neodolají ani celebrity napříč světadíly a obory. Já osobně si pamatuju dobu, kdy byly vlastně jen dvě možnosti, jak se tvářit na fotce – usmívat se nebo v ten nejméně vhodný okamžik mrknout. Dnes je to mnohem složitější. Kachní obličej neboli duck face s nepřirozeně našpulenými rty zná snad každý. Nejdříve to vypadalo jako legrace, ale pomalu nám začalo docházet, že je to jakýsi vizuální benchmark, který by nám měl pomoct posoudit krásu. I duck face už je ale minulostí. Zůstáváme sice stále v říši zvířat, avšak dnes už si musíte osvojit tzv. fish gape. Ani se neodvažuju tento termín překládat. Je to taková studenější varianta kachního obličeje, kdy máte pootevřená ústa, aby vám byly jen lehce vidět zuby. Vsadím se ale, už v těchto chvílích se rozjíždí nějaký další nový trend.
A přece jen se ještě jednou vrátím k malířství. Na autoportrétu rakouského malíře Egona Schieleho z roku 1911 je zobrazena masturbace. Jako mnoho jiných autoportrétních maleb analyzoval tento obrazu ruský sexuolog Igor Kon. Podle něj obraz nezachycuje potěšení z masturbace, nýbrž pocit samoty. Nemáte takový neurčitý pocit smutku a samoty, když se díváte na některá selfie? Já ho mívám často, a úplně nejsilněji, když jsem náhodou svědkem toho, jak se osamocený turista pomocí selfie tyče fotí před pražskými panoramaty.
Slavný obraz Egona Schieleho ale ani zdaleka není jediný případ, kdy autoportrét umožnil analyzovat lékařům duševní poruchy. Mnoho analýz, které byly provedeny na základě autoportrétů umělců trpícími neurologickými nebo fyzickými nemocemi, vstoupilo do učebnic neurologie. To ale nepíšu proto, abyste v případě, že si občas nějaké to selfíčko hodíte, z toho nemuseli mít špatný pocit. Stačí, když zveřejníte fotku, na které se schválně budete šklebit a vůbec vypadat nevábně, a už půjde o manifest proti “přílišnému narcistnímu pojetí vlastního těla a přemíru sexuality”, jak je to běžné například u uživatelů aplikace Snapchat od roku 2010.
Za fenoménem selfie je zkrátka mnohem víc, než se na první pohled zdá. Touha po dokonalém selfíčku může být v některých případech dokonce životu nebezpečná. Zvlášť když se o něj snaží lidé trpící tělesnou dysmorfickou poruchou. Takto postižený člověk se totiž nedokáže vidět takový, jaký skutečně je. V zrcadle nebo na displeji svého chytrého telefonu tak vidí cosi šeredného a odpudivého. Je dokonce znám případ muže s touto poruchou, který se pokoušel deset hodin denně pořídit uspokojivé selfie, až se nakonec pokusil o sebevraždu.
Nebezpečí při pořizování selfie ale hrozí i nám ostatním, a netýká se rozhodně jen generace Y. Tak například před dvěma lety se při snaze o pořízení zřítila v Chorvatsku z 200 metrového útesu 54 letá slovenská turistka. A letos v Mexiku dokonce dvě dospívající dívky získaly za svou neopatrnost Darwinovu cenu. No, byl to husarský kousek. Zaparkovaly svůj pickup u letištní dráhy, a když si na jeho střeše chtěly pořídit selfie, smetlo je z ní křídlo přistávajícího letadla.
A co říci na závěr? Zapomeňte občas na přední fotoaparát svého telefonu, použijte volbu samospouště a zkuste si udělat skutečný autoportrét, jenž o vás prozradí něco zajímavého. Vyberte si prostředí, které je pro vás důležité, vypovídá o tom, kdo jste, co si myslíte. Přemýšlejte o kompozici, o tom, proč a jak jste do ní umístili sami sebe. Zkoušejte, experimentujte. Uvidíte, že to vaši přátelé ocení.
Autoportrét autora článku
Polaroid SX-70
A propos, věděli jste, že pravděpodobně první selfie tyč světa, i když fiktivní, se objevila v českém filmu Zabil jsem Einsteina, pánové, z roku 1969?