Lidé si často pochvalují to, že focení na analog je “zpomalí” a že je nutí nad každou fotografií víc přemýšlet. S tímhle se nemůžu moc ztotožnit. Obzvlášť, když fotím na ulici na kinofilm, často nafotím celou sérii snímků jedné scény. Nejenom kinofilmem je však člověk živ a tak čas od času vytáhnu na světlo světa i středoformátový aparát.
Rozdíl mezi svitkovým filmem formátu 120 a kinofilmem je docela značný. Pokud fotíme s přístrojem, který fotí snímky o velikosti 6×6, tak máme oproti kinofilmu cca 3.5x větší plochu negativu a poměr stran 1:1 místo 3:2. Nevýhodou je, že na jeden film vyfotíme pouze 12 snímků (6×6). Sám jsem začal více na střední formát fotit až celkem nedávno. Chvíli totiž trvalo, než jsem si opatřil spolehlivý aparát. Jako mnozí jsem začínal s Flexaretou, která mě ovšem svými výkony příliš nezaujala. Časem jsem však narazil na přístroj Yashica Mat s objektivem Yashinon. Teprve vybaven touto dvouokou zrcadlovkou z Japonska jsem začal pronikat trochu hlouběji do tajů středoformátové fotografie. Až tehdy jsem taky poznal, proč někteří lidé tvrdí, že je focení na film pomalé.
Při práci s kinofilmem obvykle příliš nedumám nad tím, kolik snímků jedné scény pořídím, natož kolik snímků mi ještě zbývá. Scény komponuji rychle a instinktivně, což je při běžném dokumentárním či pouličním focení nezbytné. Jenomže pak je tu střední formát. Dvouoká zrcadlovka není ten nejpohotovější přístroj na světě. Obraz na matnici je stranově převrácený, což pohotové kompozici rozhodně nepomáhá. Navíc hloubka ostrosti je poměrně malá a je třeba zaostřit skutečně přesně, abychom se vyhnuli nepříjemnostem s rozmazanými snímky. Obvykle proto volím scény, které nejsou příliš akční. Městské panorama (tedy do té míry, v jaké můžeme čtvercový formát nazývat panoramatem), zátiší, pohled do krajiny nebo portrét. Metodicky a s rozmyslem. Střední formát používám tam, kde vidím, že vynikne kompozice do čtverce, vyšší rozlišení či menší hloubka ostrosti v porovnání s kinofilmem.
Pokaždé, když se dívám na vyvolané negativy, tak si říkám, jaký má vůbec smysl pracovat s kinofilmem. Rozlišení snímků je takové, že můj běžný skener na negativy z nich není schopný dostat všechno. I přesto jsou následné soubory tak velké, že je má počítač občas problémy otevřít. Zajímavé je, že ačkoliv většinou používám Ilford HP5, tak ve svitku jsem si zvykl na Kodak Tri-X. Film od Kodaku je trošku kontrastnější a má trochu výraznější zrno, ale to na větším negativu není ani poznat. Nejlepší tonality se mi podaří dosáhnout, když Tri-X fotím na ISO 100 místo ISO 400 a přeexpozici kompenzuji zkráceným časem vyvolání. Zrno je potlačené, tonalita a ostrost jsou vynikající. Najdou se pak i lidé, kteří Tri-X fotí zásadně pushnutý na ISO 1600, protože mají rádi výraznější zrno a kontrast. Touhle cestou se já vydávám jen tehdy, když je nedostatek světla anebo pokud je světlo příliš ploché a scény nekontrastní. Push na 1600 tomu dodá trochu “šťávy”.
Samotné zpracování svitkových filmů v domácích podmínkách není oproti kinofilmu o nic složitější. Snad jen vysvobodit film z podkladového papíru a dostat ho po tmě na cívku je trochu komplikované. Chce to trochu cviku a občas to může být lehce frustrující. Pohled na vyvolané svitkové filmy vám to ale spolehlivě vynahradí. Pozitivní proces probíhá v zásadě normálně, jen s tím drobným rozdílem, že potřebujete odpovídající zvětšovák se správným objektivem. Ideální je mít i nějaké pořádně velké papíry, aby byl větší formát filmu využit na maximum. Rozhodně doporučuji si focení na střední formát vyzkoušet. Na výběr je dostatečné množství fotoaparátů i filmů, takže není na co čekat.
Vyzkoušejte také focení na středoformát!