O tom, že čas od času podniknu fotografickou expedici vlakem, jsem už psal v jednom ze svých předchozích článků. Tentokrát jsem vyrazil do České Kanady, kraje zaslíbeného trempům a zálesákům. Kromě přírody, lesů a rybníků, zde nalezneme ještě jeden unikát – úzkokolejnou železnici. Bylo tedy jen otázkou času, než se tam vypravím na průzkum.
Od původního záměru až k návštěvě kraje kolem Jindřichova Hradce uběhly dlouhé dva roky. Zkrátka mi do toho vždycky něco vlezlo. Případně se zkazilo počasí. Většinou to však byla kombinace obojího. Letos jsem však neponechal nic náhodě. Vše jsem precizně naplánoval, sbalil fotoaparáty, zásoby jídla, vody a vyrazil na cestu. Za návštěvu a procházku určitě stojí i samotné město Jindřichův Hradec. Středověké uličky, gotický hrad a kostely. V některých ohledech působí podobným dojmem jako Český Krumlov, s tím rozdílem, že tam nebyly takové davy. Po prohlídce hradu a města jsem se přesunul na nádraží, odkud vyráží vlaky Jindřichohradeckých místních drah.
Pro někoho může být úzkokolejka poněkud abstraktní pojem. Základ je jasný, rozchod kolejí je užší, než normálních 1435 mm. Jenomže o kolik užší? O hodně. Rozchod úzkokolejky je pouhých 760mm, což je téměř polovina, když to člověk vidí, je to o to výraznější. Lokomotiva a vagony pak působí spíše jako tříčtvrteční zmenšeniny. Stroje navíc vypadají (a taky pocházejí) jako z 60. let 20. století. Lokomotivy jsou možná ještě o dekádu starší. Ve vagonech najdete stále i takový luxus jako jsou popelníky, ačkoliv kouření je zde samozřejmě zakázáno. Jsme přeci pokroková země. Na výběr máte dvě tratě. Severní do Obrataně a jižní větev, která vás zaveze do Nové Bystřice, blízko hranic s Rakouskem. Já zvolil jižní větev trati, při pohledu na mapě se zdálo, že vede zajímavější krajinou.
Proč ale Českou Kanadou vede úzkokolejka a ne běžná železnice? Inu, úzkokolejka může lépe kopírovat terén a její stavba nevyžaduje tak složité úpravy okolní krajiny. Je tedy výrazně levnější. V době, kdy se železnice často stavěly ještě jako soukromé podniky, to byl poměrně zásadní argument. Nevýhodou je, že vlaky jezdí pomalu. Jak pomalu? Někdy si lidé dělají legraci, že při průjezdu lesem můžete z vlaku vyskočit, nasbírat si houby a pak vlak doběhnout a zase naskočit. Maximální rychlost dosahuje na některých úsecích 50 km/h. Pokud se rádi kocháte krajinou, je to ideální tempo. Krajina jižních Čech je ke kochání velmi vhodná. Kochat se můžete také „vintage“ interiéry vagonů.
Podél celé trati je zajímavá turistická infrastruktura. U větších stanic jsou parkoviště a samotné staniční budovy jsou přetvořeny na stylové ubytování pro železniční nadšence. V sezoně je také zařazen speciální vagon pro přepravu jízdních kol. Vše tedy přímo vyzývá k výletu. Vystoupit můžete například na zastávce Kaproun, kde byl z kdysi z přepravy vyloučen i Jára Cimrman. Dodnes tam má sochu. Pokud jste odvážní, můžete vystoupit na některé ze zastávek a prozkoumat okolí trati a pak následně nastoupit na další vlak vaším směrem. Spousta lidí to tak viditelně dělá. Já ovšem tak odvážný nebyl. Zkrátka klasický příběh cesty tam a zase zpátky. Pokud si chcete užít opravdový železniční hédonismus, můžete se svézt i vlakem taženým parní lokomotivou, ale tam počítejte se značnou přirážkou k jízdnému.
Osobně považuji za malý zázrak to, že něco tak podivného, jako úzkokolejka stále ještě existuje v dnešní době, která je posedlá úsporami a efektivitou. Jak jsem ale na vlastní oči viděl, tak je na trati čilý provoz a vlaky rozhodně nejezdí prázdné. Zachování železnice může být velmi důležité pro ekonomiku mnoha regionů, tak jak je tomu zde. Z vizuálního hlediska mě těší, že vagony i lokomotivy si zachovaly kouzlo 60. let, což tvoří mnohem příjemnější kulisy pro fotografii než současné moderní a studené interiéry vlaků. Do Jindřichova Hradce se určitě v budoucnosti zase vrátím, abych něco nafotil. Zaslechl jsem ale i zkazku o úzkokolejce v Osoblažském výběžku, kterou budu muset co nejdříve prověřit.
Foceno na fotoaparáty Leica M2 a Nikon FM2 a na film Ilford HP5+.