Člověk nemůže stále fotografovat jenom to, co by chtěl. Čas od času mě vítr zavane i mimo světové metropole – do luk, polí a strání venkova. Samozřejmě ani na venkově, v horách či v lese fotoaparát neodkládám, ale nejsem žádný krajinkář. Jak se dokážu s takovou situací vyrovnat?
Krajinkářství je strašný úděl, který dřív nebo později dožene každého, kdo kdy vzal do ruky foťák. Nevyhnulo se to ani mě. Většina mých fotografií je pořízena ve městě, jenomže co dělat, když třeba trávíte dovolenou u rodiny na anglickém venkově? Možností je samozřejmě povícero, třeba obrátit se k démonu alkoholu, ale nás zajímá focení. Takže jsem obul gumáky a vyrazil jsem. Vybaven Leicou, středoformátovou Yashicou MAT a nezkaženým pohledem člověka, který o krajinářské fotografii neví vůbec nic. Jenom mi občas probleskla hlavou poučka předsedy Spolku ostravských krajinkářů, abych nepůlil horizont. Na fotografii je nejdůležitější dobré světlo. V té krajinářské to ale platí ještě o něco víc. Jenomže co dělat, když je v Anglii dobrého světla pomálu? Jdete fotit stejně a prostě se s tím nějak poperete. Musíte samozřejmě zvolit vhodný film, a i jeho metodu zpracování. Osobně se mi docela osvědčilo vyšší ISO, protože zrno pak dodá i šedé obloze alespoň náznak nějaké struktury. Anglický venkov, tedy alespoň v místech, kde se vyskytuji, vypadá přesně tak, jak si ho většina lidí představuje. Malá políčka, pastviny, živé ploty, kamenné zídky, ovce a krávy.
Bystré oko čas od času najde turistickou značku, která tady vypadá docela jinak než u nás. Nezkušeného cestovatele může v těchto končinách překvapit nutnost si občas otevřít branku nebo přelézt plot, abyste se na značce udrželi. Najednou i docela nudné místo začne po bedlivějším průzkumu vyjevovat svá tajemství. Tu objevíte prastarý dubový háj, tam objevíte dolmen nebo menhir. Britové jsou archeologové na baterky a podobné věci mají zmapované jen velmi mizerně, takže váš objev byste často na mapě hledali jen marně.
Zjistíte pak, že toho je k focení všude docela dost. Pomalé tempo krajinářské fotografie dává dobrou příležitost si v klidu vyzkoušet třeba různé metody měření expozice. Při běžném dokumentárním focení se s měřením expozice příliš nepářu, měřím na stíny a tmavší místa scény, hotovo. Ovšem náležitě dramatická a dobře prokreslená obloha dělá každou fotografii lepší, takže i světla je v tomto případě třeba brát v potaz. Svého času jsem experimentoval s takzvanými pyro vývojkami, které na negativu vytváří žlutý povlak, jenž ve světlech působí jako přirozený filtr a měl by usnadnit vykreslení světel při zvětšování. Problém je v tom, že si je většinou musíte sami namíchat.
Nezajímavé pro mě není ani zjištění, že krajiny často raději fotografuji na svitkový film formátu 6×6. Zajímavé je to zejména proto, že už delší dobu zvažuji pořízení nějakého panoramatického aparátu, který by mi dal širší poměr stran než kinofilmových 3:2. Přitom mi na krajinky většinou vyhovuje právě čtvercový formát. Zkrátka kompozici v krajině vnímám lépe ve čtverci než v obdélníku. Rozlišení a ostrost svitkového filmu je také něco, co je třeba brát v potaz. Hlavně při výrobě zvětšenin. Navíc 12 snímků (ve formátu 6×6) nepředstavuje při krátké vycházce takový závazek, takže film spíš dofotíte a budete mít pocit z dobře odvedené práce.
Co mě vlastně na krajinkaření baví? Je to vlastně jeden z mála žánrů, kdy mám čas přemýšlet o celém procesu i při samotném fotografování. Na všechno je dost času, pokud tedy zrovna nefotíte západ nebo východ slunce, kde máte to nejlepší světlo jen pár minut. V dokumentární fotografii mi často jde o vteřiny nebo jejich zlomky, takže minuty mi stačí a necítím žádný časový tlak. Není od věci být čas od času jen tak sám se svými myšlenkami někde v krajině. Na krajinu se taky musím dívat jinýma očima než na město. Jiné tvary, textury i barvy (pokud tedy fotíte barevně). Může to sloužit jako zajímavé technické cvičení, ale i jako terapie, když si potřebujete od města odpočinout. Jak už jsem psal na začátku, krajinářství je opravdu těžký úděl a ano, každého z nás jednou dostihne. Nemá ale cenu se tomu bránit, protože nejlepsí je naopak každou příležitost vytěžit na 100%.