Apolena Typltová je česká fotografka a studentka fotografie na UMPRUM. Svou fotografickou cestu započala během desetiletého pobytu v severních Čechách, kde dospívala. Prostředí Sudet ji hluboce ovlivnilo, zejména díky setkáním s lidmi v nelehkých sociálních podmínkách, což často znamenalo vystoupení z komfortní zóny, ale zároveň ji to přitahovalo.
Letos představila svou tvorbu na výstavě “Neviditelně visím” v prostorách Polagraphu v PageFive na Letné v rámci projektu Polagraph Laboratoř. Výstava zahrnovala fotografie z její cesty po Nepálu a ukázky autorské tvorby, která se vyznačuje něhou, momenty klidného spočinutí a nacházením subtilní krásy ve všednosti. Její snímky dokumentují například letmé dotyky rukou, zátiší ze zrezivělých hrnců či bílou plachtu vznášející se nad nepálskou krajinou. Zarámovanou fotku z výstavy si můžete pořídit na webu Polagraph Laboratoře.
Apolena se věnuje také komerční fotografii, včetně svatební fotografie a portrétní tvorby, a spolupracuje s různými umělci na menších projektech. Její citlivé snímky oscilují mezi dokumentem a uměleckou fotografií, přičemž zachycuje jemné detaily a subtilní krásu ve všedních okamžicích. Znát ji můžete i z Polagraphu, kde nějakou dobu pracovala a pro který dodnes občas fotí.
Na jaký analogový foťák fotíš?
Mám ráda kompakty, fotím teď nejvíc na Yashicu T3. Povedlo se mi ji sehnat za dobrou cenu a vydržela jsem u ní už tři roky, to je pro mě důkaz, že je opravdu spolehlivá. Když mám kvalitní stroj, můžu se soustředit na samotné focení, a to je pro mě to nejdůležitější. Ale můj úplně první byl PRIMAzoom 85N, ten byl moje srdcová záležitost.
Fotíš hlavně černobíle, barva tě tolik nezajímá?
Já jsem vždycky fotila primárně černobíle, je to levnější a hlavně jsem si mohla fotky vyvolávat sama, to pro mě bylo stěžejní. Film si vybírám většinou Ilford PAN100 nebo PAN400, nebo Kentmere 400 – to je vlastně skoro to samé. Vzala jsem 5–10 nafocených filmů, zavřela jsem se na šest hodin v komoře a prostě jsem vyvolávala, terapie.
To už dneska moc lidí nedělá. Máš ještě komoru, nebo jen ve škole?
Vždycky jsem to dělala ve škole, ale láká mě i punk v koupelně. Vybavení mám svoje, ale komoru ne, to jsem vždycky dělala někde jinde. Myslím, že to umím dost dobře, praxi jsme ve škole měli obrovskou, byli jsme tam zavření neustále.
A děláš si sama i zvětšeniny?
Dřív jsem je dělala častěji, na škole v Plzni jsme natahovali i na sklo, tam jsme toho udělali hodně. Mám moc ráda pohled na kolíčky, na lanka a červené světlo… Ta komora v Plzni byla fakt punková, po těch šesti hodinách po tmě už člověk viděl, jak tam prosvítá světlo, ale i tak to mělo svoje kouzlo.
Přitom plzeňská Sutnarka má krásně vybavené ateliéry!
Jo, v ateliéru mají Hasselblad, Phase One… Ale já hlavně využívala tu komoru, to mě zajímalo nejvíc. Byla tam vana a malé umyvadlo, jen taková nudlička. Ten rok, co jsem byla na škole, jsem tam strávila hodně času.
Tvůj strejda je úspěsný malíř a táta Jaromír Typlt básník a kurátor galerie, takže ve vaší rodině je výtvarné umění to hlavní. Jak ses vlastně dostala k focení a měla na to rodina vliv?
Táta mi v deseti letech koupil foťák k narozeninám, Nikon Coolpix, červenej digitál a od té doby mě to drží. Hrozně mě to bavilo, fotila jsem letní tábory. Ve třinácti-čtrnácti mi pak táta dal zrcadlovku, vymodlila jsem si padesátku bez zoomu, pevné sklo, a od té doby to jelo. Byla jsem dvorní fotografka na gymplu, fotila jsem všechny sportovní akce a věděla jsem, že chci na fotografickou školu, ať se děje cokoli. Měla jsem v tom velkou podporu. A ano, určitě na to výtvarné umění v naší rodině má vliv. Moje babička kreslila, takže se to s námi táhne už pár generací.
To je celkem působivý, moc lidí nemá v deseti letech jasno, co bude dělat. Máš ještě pořád nějaký první fotky?
Hodně lidí vůbec neví, co chce dělat ani ve dvaceti, měla jsem velký štěstí. A ty první fotky mám! Většinou se jedná o nějaké experimenty a tátovi jsem dělala hodně portrétů, to bylo super. Pak to nějak plynulo, a už jsem jen fotila, žádný jiný větší koníček jsem neměla. Sport mi nešel, takže to bylo jasné. Na jiné školy než na fotku jsem se už ani nehlásila.
Kam ses hlásila?
Praha, Plzeň – Sutnarka a UJEP. Na UMPRUM mě nevzali o jeden bod, tak jsem šla do Plzně, kde jsem zrovna chytla nově příchozí Libuši Jarcovjákovou. Díky ní jsem najednou měla na fotku úplně nový pohled, to pro mě bylo zásadní. Pak jsem se ale na UMPRUMku přihlásila znova a napodruhé jsem se tam již dostala.
U Libuše jsi teda studovala rok, co na tom bylo tak zásadní?
Měla jsem hrozný štěstí, že jsem ji potkala úplně nadšenou ze začátku učení. Hrozně mě to formovalo. Jsem jí vděčná, že se na to učení vrhla. Fotili jsme s ní deníky, a to mě rozhodně posunulo, ta kontinuita práce pro mě byla důležitá. Teď už je dva roky nedělám a skoro mám pocit, jako bych ty dva roky neodžila. focení deníku na film – kdy jsem si všechno nafotila, vyvolala, naskenovala – jsem si fakt prožila. Teď už na to nemám kapacitu, odvykla jsem si to.
Když se teď focením živíš, co je tvoje nejpoužívanější technika? Asi digitál, že?
Ano, Canon bezzrcadlovka. Byla jsem dlouho zarytý Nikoňák, určitě to bylo tím prvním foťákem, který mi dal táta. Jak je ten věčný boj Canon/Nikon, tak jsem si říkala, že nikdy nebudu používat Canon.
No, ale nakonec jsem u Canonu, mám Canon R5, se kterým jsem moc spokojená. Byla jsem zvyklá na pevné skla, ale teď jsem si pořídila i zoom a zjišťuju, že je to vlastně fakt praktické. Ale klasické pevné sklo mi sedělo líp, nutilo mě víc přemýšlet, víc se u toho hýbat a hledat záběr.
Kdybys měla neomezený budget, na co bys fotila?
Digitál – GFXko, středoformátová bezzrcadlovka, to mi přijde geniální – mít tu kvalitu… Hodně se mi líbí Contaxy samozřejmě, i z důvodu, jak vypadají, jak jsou krásně čisté. A vlastně bych chtěla zpátky ten můj první Canon, co jsem měla, PRIMA zoom 85N, ten byl úplně dokonalý. A kdybych chtěla lepší, tak si asi koupím Yashicu T4, protože ta moje T3 mi neskutečně vyhovuje. Je pěkná, bytelná, super. Nic extra dražšího nepotřebuju.
Co bys poradila milovníkům analogu?
To, co říká Libuše – fotit, fotit, fotit. Zkoušet vyvolávat a ty filmy si opravdu osahat, je to easy. Není se čeho bát. Bylo by dobré, kdybychom si my fotografové ty zkušenosti předávali, je to přínosné pro všechny. Nemusíš se bát, že ti někdo bude brát práci – ve výsledku to prospívá všem.
❗️ Tip: Výstava Neviditelně visím se přesunula do prostor pražského Polagraphu na Žižkově.
