Britt Grimm je americká fotografka, která zároveň píše, a bylo to znát i při našem povídaní. Její doménou jsou portréty a autoportréty. I přes nepřízeň osudu, které byl její život často vystaven, se nevzdává. Její tvorba je bytostně niterná, prožitá. Tvoří, jako by všechno to, co žije, bylo samo o sobě analogovým procesem, který proměňuje negativní na pozitivní, čímž vizualizuje své prožitky pro nás ostatní.
Kdo je vlastně Britt Grimmová?
Líbí se mi myšlenka, že Britt Grimmová má nějaký přímý vztah k bratrům Grimmům, kteří psali temné a zamotané pohádky. Ve skutečnosti to tak samozřejmě není, nicméně i já k většině věcí přistupuji jakoby ze světa temných snů. Jsem beznadějný a často bezohledný snílek. Věřím v magii, přitahují mě tragické věci. V ničem jiném dobrá nejsem. Škoda, že jsem se nenarodila předurčená k tomu, abych se stala třeba sekretářkou. Můj proces umělecké tvorby je obecně bolestivý a vlastně si ani nedokážu představit, jaké to je, když každodenní činnost někoho spočívá ve vyřizování telefonátů nebo věcí, které dělá „normální“ člověk. Ale při pohledu zvnějšku to vypadá, že žít ve světě, kdy člověk ve svém nitru nemusí neustále svádět lítý boj spojený s naléhavou potřebou sdělovat své pocity ostatním, je přece jen příjemnější. Světlejší stránka mého já se zabývá podporou jiných umělců a tím, že se snažím co největšímu počtu z nich dát najevo, že práce, kterou dělají, je nesmírně důležitá. Jsem básnířka, sirotek, vytvářím obrazy, píšu písničky a hraju je na kytaře.
Kdy ses začala zabývat fotografováním?
Fotografování mě začal učit můj otec a to od velice raného věku. Vždycky mě to bavilo, ale teprve když mi bylo 17, stala se z toho skutečná vášeň. V tom věku jsem prožívala složité období a fotografování se pro mě stalo způsobem, jak se terapeuticky pokusit sdělit, co se se mnou děje. Když mi bylo mezi 18 a 19, dala jsem se do pořádku. Studovala jsem na vysoké škole literaturu, psala jsem poezii a fotografovala jsem bláznivá dobrodružství, která jsem prožívala společně s mými přáteli. Fotografování se pro mě stalo jakousi formou vizuální poezie; žila jsem životem básníků – stalo se to mým životním stylem. Byla jsem přesvědčena o tom, že život by se, pokud možno, měl žít poeticky. Fotografování jsem považovala za poezii pro oči a okna do duše.
Co se ti líbí na analogové fotografii a fotografování obecně?
U analogové fotografie zažívám určitý pocit vřelosti a osobního vztahu, který lze digitálně vytvořit jen velmi těžko, nebo spíše vůbec ne. Dochází k tomu, že „šťastné chyby“, které někdy uděláte, jsou často tím nejlepším, co vás může potkat. Zdá se mi, že fotografie vytvořená s použitím klasického filmu obsahuje skutečně život, zatímco digitální fotografie je v nejlepším případě něco jako jeho klon. Digitální fotografie mi připadá taková více vědecká a chladná; pochopitelně i s digitální fotografií můžete umělecky tvořit, ale mně osobně to spíš připomíná proces klonování – seřazujete jedničky a nuly do hezky vypadajících vzorců, které simulují život. Chyby v analogové fotografii to vše zlidšťují. Velice se mi líbí lidská nedokonalost, která vyzařuje z portrétu krásné a přitom nedokonalé lidské bytosti.
Co je ve tvé tvorbě pro tebe charakteristické, čím se jako fotografka odlišuješ od ostatních?
Vždycky pro mě bylo těžké vidět jakýkoliv aspekt sebe sama objektivně. Existuje takové pořekadlo, které je pravdivé zejména ve vztahu k umělcům: „Sám sobě si je každý tím nejhorším kritikem.“ Kdybyste sezvali všechny kritiky z celého světa do jedné místnosti, tak podle mě tím nejhorším kritikem budu právě já sama. Jen velmi zřídka bývám se svojí prací spokojena. Povahově jsem cynik a snažím se „posvítit si“ na to, jak hodně jsem na sebe ve skutečnosti tvrdá. Charakterizovala bych se jako stereotypního mučednického umělce. Střídavě se pohybují mezi tím, že se snažím ono slzavé údolí v mém vnitřním světě sdělovat ostatním, a tím, že se z něj snažím utéct, a právě zde vstupuje do hry onen snový svět.
Na sociálních médiích působí jen málo jedinců, resp. skupin zabývajících se instantní fotografií. Ty jsi zakladatelkou jedné z nejvýraznějších z nich. A to proto, že nejenže uveřejňuješ práce ostatních fotografů, ale také o jejich tvorbě píšeš. Co tě přimělo k tomu, že jsi založila Polavoid, a že v něm stále pokračuješ?
Někdy se tomu taky divím (smích). Důvody, proč jsem s tím začala a proč v tom pokračuji, jsou velmi odlišné. S propagováním fotografií ostatních umělců jsem začala poté, co jsem dostala mrtvici, a po dobu osmi měsíců jsem byla prakticky slepá. Téměř tři týdny jsem neviděla vůbec. Když se mi začal vracet zrak, tak jsem z toho měla samozřejmě obrovskou radost, ale stále jsem neviděla natolik dobře, abych mohla sama tvořit. S určitým úsilím jsem však byla schopna rozeznat dobrou fotografii od špatné. Předtím než jsem objevila instantní fotografii, bylo mojí vášní fotografování pod vodou.
Založila jsem na Instagramu účet nazvaný „Underwaterwednesday“. Fascinovalo mě, a stále mě fascinuje, jak úspěšný to byl projekt. Dotáhla jsem to až na více než 40 000 sledujících, a nakonec jsem stránku prodala svému dobrému kamarádovi, který ji úspěšně provozuje dodnes. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že se mi zrak vrátil prakticky do původního stavu, a když jsem se po etapě s podvodní fotografií zamilovala do instantní fotografie, chtěla jsem pochopitelně udělat to samé. Lidé zabývající se instantní fotografií mi poskytli velkou podporu a byli velmi vstřícní a zřejmě jedním z důvodů, proč tento projekt uspěl, bylo to, že plnil úlohu jakéhosi kontaktního místa, kde se mohli potkávat a navzájem inspirovat fotografové se stejnými zájmy.
Takže to vlastně děláš i tak trochu pro sebe.
Asi ano. Vytvořila jsem platformu, která mi dala možnost dát umělcům, kteří zásadním způsobem ovlivnili můj život, najevo, že to, co vytvářejí, je pro mě skutečně důležité. Jestliže mě jejich práce tolik zasáhla a umožnila mi objevit v sobě celý nový pramen emocí a inspirace, o jejichž existenci jsem nevěděla, tak bylo jasné, že to ovlivní i další lidi.
Moc mě baví ponořit se do světa jiného umělce a pokusit se napsat malý příběh o fotografii nebo umělci a popsat, jaké snové stavy dokázali prostřednictvím své umělecké vize „teleportovat“ do mého nitra. Jako lidé potřebujeme cítit spojení s ostatními, abychom se necítili odcizení a osamocení. Potřebujeme, aby nás někdo ujistil, že na světě nejsme sami, a umělci si zaslouží obrovské uznání za to, že nám poskytují klid, který doprovází zjištění, že v každém okamžiku jsme všichni sjednocení.
Časopis Self Portrait Magazine tě označil za jednu z 10 vycházejících hvězd roku 2018, které se vyplatí sledovat. Co pro tebe znamená fotografování sebe sama?
Vytváření fotografických autoportrétů má pro mě terapeutickou hodnotu – přirovnala bych to k psaní deníku. Píšu ho už od dětství. Není to nějaký můj koníček, který bych dělala pro zábavu. Je to spíš potřeba při hledání východisek z určitých situací. Pokaždé, když v mém životě nastane nějaká významná událost – pozitivní či negativní – chci ji vizuálně zdokumentovat. Pokud se na tyto snímky podíváte po čase a jste dostatečně pozorní, je snadné poznat, jestli jsem v té době byla šťastná nebo smutná. Podobně jako Picassovo „období skleslosti“, v němž, jak známo, umělec prožíval emocionální zmatky, vyjadřují podle mě i mé autoportréty z nedávné doby jasný celkový obrázek, který svědčí o tom, že jsem prožívala určitý emoční zápas.
Skvělé je na tom to, že když se podívám zpátky na toto nepříznivé období, dodá mi to síly, protože vím, že jsem zvládla něco, co se tenkrát jevilo jako nepřekonatelné. Celý můj život se více či méně potýkám s depresemi a úzkostí a toto se stalo nedílnou součástí procesu který používám jako přirozenou léčbu. Řecký aforismus „Poznej sebe sama“ pochází ze starověku a vyjadřuje fakt, že každý, nejen umělci, je čas od času postaven před otázku „Kdo jsem a proč tady jsem?“ a buď s tím bojuje nebo se přinejmenším diví.
Hodně mě baví hrát si při focení s oděvem. Zkouším různé identity a dívám se, která z nich vyjadřuje mé skutečné já. Pohled do zrcadla ve mně nevyvolává takový pocit určitosti jako pohled na fotografii. Fyzický charakter instantní fotografie, kdy člověk drží v rukou něco, co odráží jednu verzi sebe sama, je pro mě něco jako nekonečný experiment. Možná, že nikdy nedojdu k žádnému závěru; zatím jsem stále ve fázi vytváření hypotéz, ale baví mě to zkoušet.
Jsem hrdým vlastníkem jednoho z tvých snímků na expirovaném filmu. Co pro tebe znamená fotit na staré filmy?
Fotografování na expirovaný film patří mezi věci, které mě na instantní fotografii baví nejvíce. Často mi dá hodně práce udělat to tak, aby fotografie působila surrealisticky a snově, a právě použití expirovaného filmu člověku tuto práci výrazně usnadní. Občas se stane, že se část fotky kvůli vadám filmu a fotoaparátu nevyvolá. To pak vznikají ty nejzajímavější snímky. Když je nevyvolaná plocha prázdná nebo v podstatě „usekne“ některým postavám část těla, zůstane zde prostor pro celou řadu poetických interpretací. Asi to zní trochu morbidně, ale tento typ „šťastných nehod“ mám opravdu ráda.
Jsem ráda, že máš jednu z těchto mých fotek. Nedávno jsem totiž o všechny mé fotky nešťastnou náhodou přišla. Mám pocit, že jsem nad jejich ztrátou truchlila stejně, jako bych přišla o milovanou bytost. Pomalu začínám znovu od začátku.
Jak se díváš na soupeření příznivců Polaroidu a Instaxu?
Ačkoliv mně osobně se líbí rozhodně víc Polaroid, považuji Instax také za dobrý a vůbec se mi nelíbí, že se mezi fotografy vytváří nějaké tábory. Podle mě to zbytečně rozděluje lidi, kteří jinak jsou a měli by být na jedné lodi. Filmy a fotoaparáty Instax jsou mnohem dostupnější a levnější a s trochou snahy se s filmy Fuji Instax dají dělat opravdu nepředstavitelné věci. Lomografie dokázala se svými instantními fotoaparáty úžasné věci, a to vše s použitím filmu Instax. Zatím jsem to nevyzkoušela, ale hodně se mi líbí Lomo Instant Square, které replikuje klasický formát Polaroidu, jenž máme všichni tolik rádi. Jedním z mých oblíbených fotografů, který s tímto formátem dokázal fantastické věci, je Anthony Stone.
Nedávno proběhla úspěšná kampaň Floriana Kapse a jeho „superhrdiny“ na záchranu packfilmu. Co na to říkáš?
Zachraňte packfilm! Florian Kaps je pro mě hrdina, už za to, že se o něco tak úžasného vůbec pokusil. Kdybych na to měla, ráda bych zaplatila veškeré náklady. Nikdy mě nepřestane udivovat, jak příznivci instantní fotografie bojují za náš oblíbený materiál, který už má hodně dlouho na kahánku. Podporuji Floriana Kapse z celého srdce a duše a budu mu držet palce na rukou i na nohou a třeba i copánky, když to pomůže.
Ke každé fotce, kterou sdílíš, ať už své nebo jiných fotografů, obvykle něco napíšeš. Považuješ se za spisovatelku nebo to psaní přichází jako inspirace z tvorby?
Považuji se za spisovatelku, ale obojí je pravda. Získala jsem stipendium pro studium poezie na jedné špičkové vysoké škole. To se moc často nepodaří. Vždycky jsem si vedla deníky a můj přístup k nim byl, obrazně řečeno, náboženský. Poslední slova mého otce před smrtí byla, abych se už přestala snažit být spisovatelkou a prostě jí byla. Byla bych ráda, aby mé nadšení bylo nakažlivé, a aby ti, kteří čtou mé doprovodné texty, cítili potřebu prohlédnout dílo umělce, o kterém píšu.
Jaké máš plány do budoucna?
Co se týče mých plánů do budoucnosti, jsem obezřetně opatrná, s ohledem na to, jak nepravděpodobné ty plány, alespoň statisticky, jsou. Láká mě filmařina. Vyprávění příběhu prostřednictvím psaného jazyka a zároveň vizuálního zobrazení je ta nejúžasnější a nejdokonalejší kombinace mých dvou oblíbených věcí: fotografování a psaní. Je to spíš sen než plán, ale na světě jsou lidé žijící reálné životy, které byly kdysi také fantazií, a ačkoliv budu dál uklízet a upravovat stoly v restauraci a vařit předraženou kávovou břečku, o své sny se nehodlám nechat připravit.
Tvorbu Britt Grimm si můžete prohlédnout na jejím Instagramu nebo webových stránkách.