Dante Daniel Hartl (*1994) je studentem ateliéru Malby ma pražské UMPRUM. Kromě výtvarného umění také zachycuje svůj noční život na polaroidové fotografie. Výsledkem je soubor romanticky dekadentních snímků, které jste mohli vidět i na naší výstavě v pražském Polagraphu v únoru minulého roku.
Už je to rok a půl od tvé výstavy u nás. Změnilo se u tebe něco, co se týče procesu focení?
Řekl bych, že jo. Největší změna je asi v tom, že už nevystřílím tolik fotek za večer jako dřív. Je to neuvěřitelný, ale na Polaroid fotím už pátým rokem a jelikož jsem se rozhodl zaměřit na noční život, tak se spousta těch scén opakuje. Hodně fotek si teda nechávám pro sebe a nepublikuju je.
Změnil se i tvůj lifestyle? Nefotíš míň i kvůli tomu, že jsi přibrzdil?
To ani ne, možná je to naopak ještě horší. (smích) Ale měl jsem období pár měsíců, kdy jsem si dal pauzu. Celou dobu jsem ke všemu přistupoval dost nezodpovědně a nechtěl si uvědomovat následky. Pak ale zákonitě přišla pěkná facka od reality, a to když mi kvůli drogám zemřel jeden z nejlepších kamarádů. Prostě se mu po jedný party zastavilo srdce. Nebylo to ale čistě kvůli tomu jednu večeru, už předtím začal s heroinem. To byl pro mě zlomovej okamžik, kdy jsem si naplno uvědomil svoji vlastní smrtelnost. Poprvé mi umřel někdo blízkej a tak to se mnou otřáslo.
To je hrozný… Nechci si hrát na tvýho psychologa, ale co si myslíš, že tě k tomuhle způsobu života vede?
Myslim, že se moc věcí nebojím, ale smrti určitě jo. A právě kvůli tomu strachu ze smrti se snažím žít tak intenzivně, abych “neumíral” duševně. A přitom se tím lifestylem paradoxně doopravdy pomalu zabíjím. Taky jsem si dávno uvědomil, že žiju tak rychle, abych neměl čas na přemýšlení.
A cítíš se šťastně?
Haha, to je na tom to nejdivnější. Vlastně jo. (smích) Velký podíl na tom má, že jsem celoživotně zamilovanej do umění. Takže mám pokaždý kam se schovat. Kdybych neměl umění, tak ani nevím, proč bych měl existovat. Tělesné požitky tě na nějakou dobu uspokojí, ale pak je důležitá i mentální strava. Proto tolik věřím v neustálý sebevzdělávání.
Teď ale zpět k polaroidům. Jak velká část z nich je fikce?
Nula. A to ve smyslu, že si ty fotky dopředu nepromýšlím a nic není staged. Samozřejmě když vidím dobrou situaci na fotku, tak s tím člověkem i dopředu komunikuju, že ho vyfotím. Někdy ale ne, to fakt záleží. Mám i zkušenosti, že někdy kolem mě lidi dělají píčoviny, jen abych je vyfotil.
A vyfotíš?
Když to stojí za to. (smích) Taky se mi stalo, že mi pár holek napsalo, ať si s sebou na první schůzku nezapomenu Polaroid.
A vzal?
Jasně. (smích) K tý fikci mě ještě napadá jedna věc. Někdy jsou na těch fotkách vyfocený věci jen z takovýho rozmaru. Třeba když tam na nějakou holku močím. Není to moje úchylka, ale někdy když jste s někym úplně zfetovaný, tak prostě děláte všelijaký blbosti, co vás napadnou. (smích) Zpětně se dá teda říct, že fakt, že to bude vyfocený, tý situaci napomohl. Další věcí je eklektismus toho celýho projektu. Kdybych si na sebe někdy připnul GoPro a šel na party, tak 99% toho záznamu bude nuda. Určitý kurátorství je teda potřeba. Ale právě kvůli tomu je to umění. Umění je všechno, jen ne realita.
Jaké je vlastně spojení mezi tvým výtvarným uměním a fotkami?
Stylisticky jsou docela daleko od sebe. V jednoduchosti bych řekl, že na polaroidech je vidět, jak žiju, a v umění, nad čím přemýšlím. Strašně se mi líbí ta představa, kdy během nocí běhám někde po Praze a cpu se jedem, jen abych se potom vrátil do ateliéru a naopak tvořil něco nového, krásného. Ten kontrast je přitom podle mě hrozně důležitej. Vždycky jsem podezříval umělce, kteří si žijou moc pohodlně.
Jinak teď pracuju na přímým propojení těchhle dvou médií. Rozhodl jsem se udělat novou sérii a ty moje polaroidy začnu přemalovávat na plátna. Chtěl bych ale zachovat tu chaotičnost a tak od sebe budou hodně odlišný, malovaný různýma technikama a stylama. Bude se měnit i tvar, takže v jedný sérii bude dvoumetrovej obraz vedle deseticentimetrovýho. Nechci je ale jen tupě přemalovávat, ta fotka bude vždycky jen výchozí bod. Jedná se vlastně o hodně odlišnej přístup, kdy vyfocení snímku je záležitostí okamžiku a přemalování naopak pozastavení se nad výjevem na spoustu hodin. Má to i docela praktický řešení, protože budu moct ty obrazy rozšířit mezi lidi. Polaroidy totiž neprodávám.
To mě zajímá. Polaroidy neprodáváš?
Zatím jsem ani jeden neprodal, maximálně jsem jich pár rozdal rovnou ve chvíli jejich vyfocení. Měl jsem docela pěknou nabídku, ale odmítnul jsem ji, protože se mi líbí ta idea zachování sbírky jako celku a každých pár let ji obohacenou komplet vystavovat. Hraje tu i velkou roli nějakej citovej vztah k těm fotkám, kdy spoustu těch lidí mám doteď hodně rád. Nechci prodávat svoje ex. (smích)
Tebou focení lidé jsou často vyobrazení v dost zranitelných pozicích. Jak je to potom s uveřejňováním takových fotek?
To je pro mě důležitá věc. Každého, koho fotím nahého, se první zeptám, jestli můžu a potom se ještě zeptám, jestli to můžu dát na net. Prostě normální chování podle selskýho rozumu. Odhaduju, že těch fotek, co nesmím dát na net, je jednou tolik, co těch zveřejněných. Samozřejmě mě to mrzí, ale to se nedá nic dělat. Už se mi i stalo, že ta osoba nechtěla fotku na netu, ale na výstavě být mohla. Tady vidíš power of art. (smích)
Změnil se nějak tvůj život od doby, kdy jsi začal odhalovat tolik ze svého soukromí?
Zjistil jsem, že je to dobrá obrana před všema nařčeníma, který by na mě někdo mohl mít. To špatný na sebe už vlastně dopředu přiznávám. Další věcí je, že se nedá skrýt moje sexuální minulost, což někoho odradí, ale naopak jiné přiláká. (smích) Co se týče profesního života, tak jsem samozřejmě eliminoval spoustu povolání, kde bych musel mít čistý štít. To mi ale stejně nevadí, protože si neumím představit, že bych dělal něco jinýho. Bral jsem to jako takovou pojistku před nudným životem, něco jako na první pohled viditelný tetování.
Měl si někdy i negativní ohlasy?
No jéje. Naposledy, když se nějaké ženy čertily, co jsem říkal v Dobrém ránu s Českou televizí. (smích) Snad ve všech případech to ale bylo od lidí, jejichž názor mě vůbec nezajímá. Myslím, že úspěch se vyznačuje tím, kolik lidí vás má v oblibě a kolik a který naopak nemají. V nasíraní určitýho typu lidí si vyloženě libuju. (smích) Byl jsem mnohokrát nazvanej feťákem, i když jsem nikdy na ničem závislej nebyl. Ani na cigaretách. Závislost se mi vlastně úplně příčí. Důležitý je všechny tyhle látky používat buď čistě pro zábavu a nebo pro rozšíření obzorů. Nikdy jako únik od nějakých problémů. Úplně se mi hnusí představa nějakých trosek, co kvůli látce okrádají ostatní. Když se k tomu přistupuje s rozumem, tak nevím, proč bych nemohl prožít byť jen 1% svýho života v jiným stavu vědomí. Střízlivost je stejně ze všeho nejlepší.
Jakou funkci má vlastně analogová fotografie v době Instagramu?
Ufff, Instagram… Někde jsem četl, že je nejlepší pro lidi, kteří si mohou dovolit na něm nebýt a mít jen asistenty, který ho ládujou za ně. Pěkně mě naštvali, protože mi smazali spoustu docela nezávadných fotek. Třeba nějaký moje selfies na drogách. Tam vlastně vadil jen ten popis, jinak tam byl jenom můj obličej. A potom mi dali shadowban, takže jsem nebyl viditelnej v hashtagách a celkově omezili moji viditelnost. Takže svůj IG profil teď udržuju víceméně family friendly. Nsfw je k vidění na mým webu.
Jinak je to samozřejmě něco úplně odlišnýho. Focení na mobil je o kvantitě a Polaroid o promyšlení každýho snímku. Už jen kvůli ceně. Další věcí je určitá fetišizace retra a touha po návratu do analogovýho světa. Ta podle mě jen tak neskončí. To by musel přijít nějakej maniakální globální techno optimismus.
Přemýšlel jsi někdy nad tím, co na ty fotky řeknou tvoje děti? Jaký jim to dá příklad?
Nad otázkou dětí v poslední době docela přemýšlím. Prvotním předpokladem by bylo nalezení stálé partnerky, o což se občas zasnažím, ale zatím neúspěšně. Každý mě začne maximálně do půl roku nudit. (smích) Ale ono to ani se mnou není jednoduchý a upřímně každou případnou holku od chození se mnou dopředu varuju. (smích) Dříve se stávalo, že jsem třeba na tři dny odešel bez mobilu a nedal o sobě vědět. To muselo bejt hrozně na palici, tak už to nedělám.
No, děti… Momentálně si to neumím představit. Být otcovská figura v něčím životě. Nejvíc mě na dětech láká, že bych je mohl pojmenovat jako umělecký dílo. (smích)
A to jak?
Pro holku Lakmé a pro kluka Baltazar. (smích)
Je něco, co si myslíš, že lidé na tvých fotkách špatně pochopili?
Asi to, že si myslí, že se snažím nějak šokovat. Když se podíváte mezi řádky, tak vlastně uvidíte, že jsem romantik. (smích)
A na závěr – na jaké foťaky fotíš?
Jelikož ve většině případech nefotím střízlivej, tak potřebuju autofocus. Plus s těma foťákama častokrát někde fláknu, takže mi každej vydrží zhruba půl roku. Ideální je pro mě řada Polaroidů 600.