Produkt byl přidán do košíku
Produkt byl odebrán z košíku
Objednávka se odesílá, buďte trpěliví.

Rozhovor: Julia Beyer

Julia je známá především díky svému jedinečnému stylu využívajícím expirované filmy. Během pěti let, kdy se věnuje focení, se stala nepřehlédnutelnou osobností instantní fotografie. Jako zpěvačka dream popové skupiny Chandeen spojila svou lásku k hudbě a analogové fotografii také při vytvoření návrhů několika obalů hudebních nahrávek.

Kdo je vlastně Julia Beyer. Hudební redaktorka, fotografka, zpěvačka?
Pro hudební časopisy jsem přestala psát už před několika lety, protože jsem se chtěla více soustředit na vlastní tvorbu než na psaní o tvorbě jiných lidí. Takže kromě mého civilního zaměstnání je to momentálně “pouze” fotografie a hudba. Přestože hudba pro mě byla mnoho let tím hlavním, vše se zásadně změnilo, když jsem začala s instantní fotografií. Fotografie mi přináší mnohem více uspokojení a potěšení než hudba, musím říct. A ohlasy na mou tvorbu jsou tak odlišné od toho, co dělám v hudbě, a tak pozitivní, že mě to motivuje k tomu, abych touto cestou šla dál.

Zpíváš v dream popové kapele Chandeen a tvůj krásně melancholický hlas mi připadá jako zajímavá paralela k tvé fotografické tvorbě, která je také často snová a melancholická. Je to jen náhoda?
Děkuju. Určitě není náhoda, že obě oblasti, v nichž tvořím, jdou podobným směrem. Snové a surreálné věci mě vždycky přitahovaly. To také koresponduje s tím, že jsem spíš introvert. Často se ztrácím ve svých vnitřních světech a nechávám se unášet fantazií.

Vytvořila jsi také několik obalů desek Chandeens. Vznikají fotky speciálně pro tuto příležitost, nebo vybíráš ze svého archivu?
Ano, na Polaroid jsem fotila obal nejnovějšího alba Chandeen a našeho vedlejšího projektu Phosphenes. Obvykle to jde ruku v ruce s natáčením našich videoklipů, kde také fotím polaroidem, takže máme shodný vizuál pro každé nové album. Pokud jde o některá EP nebo singly z Chandeen, použili jsme polaroidy z mého archivu. Je skvělé, že se s kapelou můžeme o všechno postarat sami, včetně grafiky. Dokonale to do sebe s hudbou zapadá. A vidět vlastní polaroidy na obálce vinylu je samozřejmě úžasné! Fotím ale také pro jiné kapely, jako například pro Shoegaze band Whimsical nebo vedlejší projekt Zeromanceru Ljungblut.

Fotit jsi začala v roce 2014. Jak se tvoje tvorba nebo přístup k fotografii za těch pět let změnily?
Myslím, že s tím, jak jsem postupně zkoušela různé filmy, fotoaparáty a kreativní techniky, jsem získala více zkušeností a znalostí, a pomalu ale jistě jsem si vytvořila cestu i k vlastnímu vizuálnímu stylu. Stále více jsem si ve fotografii jistá tím, co chci dělat a co ne. Soustředím se více na oživení svých vnitřních vizí, místo toho abych fotografovala jen tak, jako jsem to dělala na začátku. I když samozřejmě pořád jsou momenty, kdy si jen vezmu svůj Polaroid a nechám tomu volný průběh.

Velkou část tvé tvorby představují expirované integrální filmy, které již velmi brzy nebudou vůbec k dostání. Co to pro tebe znamená? Kterým směrem se ve své tvorbě vydáš?
S touto myšlenkou žiju od té chvíle, kdy jsem dostala svou první krabičku původního filmu od Polaroid Time Zero, protože jsem vždy věděla, že tento film nebude k dostání napořád. Estetika tohoto filmu je neporovnatelná s novými filmy. Je vždycky těžké, když nám něco ze života zmizí navždy. Ale není možné tomu nijak zabránit, takže se snažím nebýt z toho příliš smutná a spíš se na to dívat pozitivně, protože to pro mě znamená výzvu vyzkoušet nové techniky pro vytváření zajímavých efektů na mých snímcích. Jsem ráda, že se instantní film pro staré fotoaparáty Polaroid, jako je SX-70 nebo SLR 680, stále ještě vyrábějí, takže jsem naprosto vděčná za současný film od Polaroid Originals.

Co tě inspiruje?
Může to být cokoliv! Barva, kterou vidím, věta, kterou čtu, píseň, kterou slyším, nebo film, na který se dívám. Vstřebávám všechny tyto věci a některé z nich ve mně spouštějí reakce, nápady a vize. Určitě mě také inspirují další fotografové  – Adi Putra, Edie Sunday, Rimel Neffati, Nona Limmen, Hana Haley nebo Samantha Muljat.

Dnes nemají začínající fotografové bez sociálních sítí vlastně vůbec šanci dostat svou práci k širšímu publiku. Co si myslíš o tomto paradoxu, kdy musíme digitalizovat naši analogovou tvorbu a sdílet ji online?
Nemám s tím žádný problém a nevnímám to jako rozpor, ale spíše jako doplněk. S Polaroidem fotografuji hlavně, když potřebuji zpomalit a uklidnit se, uniknout každodenní rutině, soustředit se na pečlivý záběr a expozici snímku. A to se nezmění. Skenování a zveřejňování polaroidů je ve skutečnosti také určitým druhem relaxace. Při skenování svých věcí často poslouchám nějakou příjemnou hudbu a můžu na chvilku vypnout. A zveřejňování mé práce online, pozitivní ohlasy, otevírání nových dveří a možností, setkávání se s novými a stejně smýšlejícími lidmi na sociálních sítích je pro mě skvělá zkušenost.

Potkali jsme se letos v Kolíně nad Rýnem na skupinové výstavě. Chystáš teď nějakou další výstavu?
I pro mě bylo potěšením se s tebou osobně setkat! V poslední době jsem se účastnila několika výstav, takže se to z důvodu nákladů snažím trochu omezit. Ale určitě se znovu zúčastním letošní výstavy Instant Art v Paříži v rámci festivalu Voies Off. Minulý rok to byl tak skvělý zážitek, že jsem si tuto příležitost nemohla nechat ujít. Pokud jde o další výstavy, uvidíme, co mi přijde do cesty.

Polaroid nebo Instax, do kterého z těchto dvou táborů patříš?
Přestože mám několik Instax fotoaparátů, patřím rozhodně do skupiny fanoušků Polaroidu. Instaxové snímky vypadají podle mého vkusu příliš dokonale a ostře. Používám je třeba, když fotím na party, také proto, že jsou cenově dostupnější než Polaroid Originals filmy. Pokud jde ale o uměleckou tvorbu, vždy bych dala přednost Polaroid filmu. Měkká textura a občasné barevné posuny jsou opravdu zvláštní, a jak už jsi řekl, miluji focení na expirované filmy, protože vytvářejí nepředvídatelné efekty.

Znáš nějakého českého fotografa?
No, tebe, pro začátek. A vím, že Luna Torr, jejíž práci miluji, je také z České republiky. A vzpomněla bych si asi i na další.

Navštívila jsi už Českou republiku?
V roce 2012 jsem byla v Praze na několik dní podívat se po památkách a taky na koncertě M83 v Lucerně. Ohromně jsem si to užila a rozhodně se jednoho dne vrátím zpět, abych viděla některé památky, které jsem při první cestě nestihla. A taky abych si vychutnala skvělé české jídlo a pivo!

S Julií se můžete spojit na její webové stránce nebo Instagramu.

Odeslat odpověď