S nástupem podzimu nás povětšinou přepadá nostalgická nálada. Prázdninovým výpravám do přírody z velké části již odzvonilo. Ale pestrobarevně zbarvená krajina nás velmi často láká k procházkám za pošmourného počasí, kdy se lze ztratit v podzimní mlze stejně snadno, jako v neznámém městě. Kde se ale v nás vzala tato vášeň objevovat krásy přírody a kochat se českou krajinou (dost často s fotoaparátem na rameni)?
“To jest ona, to jest ona země, kterou jsem vám – jak se pamatuji – častokrát sliboval, země nikomu nepoddaná, zvěře a ptactva plná, sladkým medem a mlékem vlhnoucí, a jak sami pozorujete, podnebím k obývání příjemná.” Tak zní jedna z nejcitovanějších pasáží Kosmovy kroniky.
Praotec Čech představuje svým slovanským druhům novou domovinu. Jinak velmi citovaná a oblíbená pasáž zejména u učitelů základních škol, kde je nám spolu s Májem Karla Hynka Máchy vštěpován obraz “Země zaslíbené”, tj. Čech. Pomalu se vrásnící krajina lemována údolími, jezery či říčkami. Nic, co by v nás vzbuzovalo vznešenost či bázeň (tento pocit se vyskytuje spíše v horách), ale spíše dojetí a pocit naplnění při sledování malebné krajiny. Tento pocit sdílíme jako Češi také s jinými obyvateli Střední Evropy.
Krajinný estetik Karel Stibral v tomto případě mluví o “útulné krajině”. Krajinu a její pohyb sledujeme již od doby německého romantismu, kdy se pro mnoho jeho představitelů stala krajina signifikantní z hlediska čerpání inspirace i potřeby úniku ze stále se zrychlující civilizace, která je spíše svou rozpínavou tendencí utlačovala. A přeci se český pohled od toho německého v něčem liší. Před očima se nám jistě objevil Poutník nad mořem mlhy, nejznámější obraz od německého malíře Caspara Davida Friedricha. Ten ale představuje spíše majestátnost a nekonečnost hor a zejména již zmiňované vznešené krajiny, která nás obklopuje. Najednou je proti ní člověk malinkatý a bezmocný. V tomto je Friedrich podobný našemu Máchovi, který ve svých knihách prozkoumává krajinu kolem Bezdězu. Podniká dlouhé pěší túry a v přírodě tráví většinu času. Jeho náhlá a tragická smrt jen dodala jeho dílům na intenzitě. V období romantismu je tedy pohled český opravdu shodný s tím německým.
Jenže na počátku dvacátého století se perspektiva začíná měnit. S nástupem woodcraftového hnutí se pohled začíná orientovat na pobyt v krajině v organizované skupině lidí a ne o samotě. Již zde není čas na to, cítit melancholii v putování divokou mlhou protkanou krajinou, kde chceme cíleně ztratit sebe sama a hledat tak inspiraci. Woodcraftové hnutí v nás propojuje spíše zájem o přírodu jako objekt. Pohybujeme se v prostředí, které chceme znovuobjevit, ale stále v nás příroda vzbuzuje roli pouze nějakého objektu, jehož vlastnosti objevujeme a zároveň využíváme.
Na počátku dvacátého století již většina obyvatelstva žije ve městech, kde se čím dál tím více vzdaluje přírodě. A zároveň disponuje volným časem, kdy se cíleně prochází v městských parcích nebo v lesích. Do té doby si tento luxus lidé nemohli příliš dovolit anebo o něj nestáli. Příroda pro ně znamenala obživu a práci – neprojevovali proto zájem o duchaplné procházení se jejími různorodými končinami. Ernest Thompson Seton jako zakladatel woodcraftového hnutí a Ligy lesní moudrosti vycházel z nauky severoamerických indiánů a dlouhodobého studia přírody, v níž paradoxně trávil většinu času o samotě. Vytvořil na tomto základě hnutí fungující až dodnes. Skauting, tramping a všechny organizace s nimi spojené, jsou v Česku pořád velmi populární. Přežily i čtyřicet let trvající období komunismu, kdy se velmi rozvinul fenomén trampingu i díky auře neoficiální umělecké scény.
Můžeme říci, že i dnes se stále neúnavně vypravujeme do krás malebné české krajiny, kde hledáme atmosférické, impresí prodchnuté okamžiky, které neúnavně snímáme skrze fotoaparát (v našem případě analogový). Sama jsem si vždy dost pečlivě vybírala, jakou kameru použít, abych podpořila kýžený okamžik a celkovou náladu či atmosféru snímku. Nakonec vždy zvítězil můj nejoblíbenější středoformátový fotoaparát Holga 120. Díky vinětaci na okrajích snímku a velmi malé hloubce ostrosti vtahující oko diváka hlouběji do obrazu, se mi vždy podařilo podtrhnout výslednou podobu snímku.
Možná právě melancholie prostupující černobílými snímky 6x6cm je tím, proč jsem si zvolila právě jej. Imprese v této podobě nabívá stále více prchavějšího vyznění, které se nám podařilo uchovat na stříbrné světlocitlivé vrstvě. „Retrolook“ fotografií až paradoxně jasně odkazuje na staré snímky piktorialistů, kteří v druhé polovině devatenáctého století fotografovali zejména přírodu. Fotografiemi odkazovali k malířství. Chtěli se mu vyrovnat. Výjevy a scenérie hodné malířského ztvárnění. Malebné krajiny. Dnes již klasické snímky Roberta Demachyho, Gustava Le Graye či George Davisona. Uspokojují a uklidňují nás více než majestátnost hor.
Zároveň je mnohdy velmi težké vytvořit snímek, jenž by dokázal impresí okamžiku zasáhnout nejen nás, ale také publikum (ať už na sociálních sítích nebo v reálných konfrontacích). Náš národ se rád kochá a dojme nad malebnými jezery a poli dělených remízky. Vemzměte tedy společně se mnou foťák do ruky a při padající podzimní mlze se nechte unést malebností krajiny (a to nejen té české).