Dvě prázdné plechovky od piva, jedna prázdná láhev rumu a 13 uzavíratelných sáčků nesoucích stopy po heroinu. Tak vypadal hotelový pokoj, kde se 13. července ubytoval Dash Snow s cílem spáchat sebevraždu. Měl v plánu umřít stejně, jak strávil mnoho let svého života – nahý, ve vaně a s heroinem v těle. Za pár dní mu mělo být 28, ale do klubu 27 to ještě stihl.
Dashiell “Dash” Snow měl všechny predispozice k tomu, aby nemusel nikdy nic dělat, jenom žít si přepychovým životem v bytě na Manhattanu a celé své dny vyplňovat zbytečným rozhazováním peněz a trávením času s lidmi ze stejných sociálních okruhů. Narodil se totiž do rodiny, která by se dala popsat jako “old money“ – jejich rod byl starý, aristokratický a bohatý. Tahle budoucnost ho ale nelákala.
Už odmala se u něj projevovaly stopy rebélie (propichoval například pneumatiky aut) a tak se jeho rodiče rozhodli, že ho pošlou do vzdálené školy, která se specializovala na děti s ODD, vznětlivým a agresivním chováním. Otázkou je, jestli situaci tímhle rozhodnutím ještě nezhoršili – do této školy byly totiž často posílány problémové děti slavných umělců. Dash se zde seznámil například se synem Patti Smith, se kterým se ve svých výtržnostech vzájemně podporovali. Rozhodně ale tenhle trest svým rodičům nikdy neodpustil a později se od nich naprosto odloučil a vzdal se jejich peněz. Jediným členem rodiny, kterého skutečně miloval, byla jeho babička Marie-Christophe de Menil, patronka umění, která měla jako jediná pro Dashe Snowa pochopení. Těžko říct, jak by jeho život bez ní vypadal, konkrétně pak bez jejích peněz, díky kterým si mohl dovolit svůj celoživotní drogový večírek.
Fotografovat na Polaroid začal Dash kolem puberty, kdy si zamiloval graffiti a se svými kamarády, umělcem Danem Colenem a dalším slavných fotografem Ryan McGinleyim, lezl po budovách New Yorku a sprejoval na ně svoji přezdívku Sace. Později časopis New Yorker nazval tohle trio Warholovy děti. Dash se brzy dostal do povědomí nejen umělecké obce, ale také mladých lidí, kteří neměli jinak o umění příliš zájem. Dostal nabídku fotit pro časopis VICE, kde se zasloužil o formování celého jejich specifického stylu, a brzy byl přezdíván „uměleckým miláčkem New Yorku.“ Focením na Polaroid byl prý posedlý a kdykoliv, kdy někam šel, s sebou nesl alespoň deset filmů. Není tedy divu, že po něm zbyly krabice a krabice fotek, ze kterých většinu veřejnost ani neměla šanci vidět. S jejich rozšiřováním si totiž Snow moc práce nedal – nevlastnil počítač ani telefon a když jste se s ním chtěli setkat, museli jste na něj prý usilovně myslet a on se brzy objevil.
Všechny jeho drogové večírky, které vyplňovaly většinu jeho volného času, by ale bylo chybné považovat jenom za pouhý projev nudy a rozmaru zlatého dítěte. Bohužel přesně takto ale většina lidí jeho počínání a potažmo jeho polaroidy vnímala. Přes všechen ten ruch nedokázali vidět skrytou zprávu, kterou jim umělec celou dobu vysílal – nezáleží na kariéře, důchodovém spoření a obklopování se materiálními věcmi. Podle něj byla naopak důležitá přítomnost a byl přesvědčen, že vzpomínky jsou to nejcennější, co kdy člověk bude mít.
