Co všechno může určovat naši percepci určité fotografie? Jednotliviny, příznaky a indicie? Pozorování obrazu na mnoha rovinách vidění – od prvoplánové líbivosti až po obskurní výklady a podprahové souvislosti mezi jednotlivými fotografiemi. Ondřej Přibyl se ve své poslední výstavě s názvem Jednotliviny a další pozorování ptá právě po těchto velice ordinérních tématech. Dělá to způsobem sobě vlastním, možná trochu pedantským, investigativním a z části abstraktně obskurním.
Není pro něj důležitá odpověď, kterou nejde nalézt skrze formu fotografie, ale způsob, jakým se pídí po jednotlivých fotonech, které byly přítomny u vzniku každého jednotlivého snímku. Je novátorský ale přesto determinovaný médiem fotografie! Tento nedostatek velmi citlivě a chytře obrací ve svůj prospěch a vytváří tak obrazy, jejichž příběh je uzamčen pod množstvím vrstev percepce nabízené divákovi. Může jich být nespočet a možná naopak pouze jedna. Záleží jen na povaze diváka a jeho představě o dokonalém příběhu. Nemožnosti vidět svět v celku.
Ondřej Přibyl tematicky i obsahově navazuje na svoji předchozí výstavu Mechanický divák v Moravské galerii v Brně, současná výstava ale vychází z pomyslného srovnání o poznání lépe. Skromnost a minimalismus Ateliéru Josefa Sudka totiž dodávají Přibylovým fotografiím (fotogramům) na kýženém maximalismu. Přibyl ke svému osobnímu hledání determinace fotografickým obrazem nepotřebuje velká gesta a pózy. Svůj příběh vypráví s novátorskou pokorou a bezprecedentní nadšeností. Na rozdíl od ostatních se v něm snaží jít retrospektivně zpět, ke kořenu determinace obrazem a jeho vymezeným formátem. Naše lidská dědičnost ve způsobech vnímání je pro něj základním katalyzátorem problému, u jehož řešení se nebojí jít až na dřeň.
Přístupnost fotografií je pro Přibyla až druhotným jevem. Po vzoru konceptuálního vnímání je nakloněn nejen obskurnímu fetišizujícímu výzkumu, ale také líbivému zabarvení na první vizuální úrovni. Jakoby se rámeček a sklo, pod kterým se fotografie nacházejí, stáválo onou první vrstvou, kterou musí divák při konfrontaci s výzkumem Ondřeje Přibyla překonat. Neopakovatelnost okamžiku kontaktu desky a fotografovaného objektu je zde takřka hmatatelná. Každá z fotografií (ať už fotogramů či daguerrotypií) je zde vystavena jako jediný originál (až na jeden zvětšovaný negativ). Nereprodukovatelný otisk reality pod hlubokým dřevěným rámečkem. Ten najednou neuvězňuje jednotlivé fotografie pod tíhou skla, ale spíše jim dodává ikonizující posvátnost vzniku obrazu tady a teď. V neopakovatelných podmínkách světa kolem nás, který nabízí nespočet možností, ale my si podprahově vybíráme pouze ten jeden. Správný pro naši osobu.
Ondřej Přibyl vypráví své příběhy pomocí náznaků a idejí základních prvků. Nejčastěji geometrických či abstraktních. Tvary a prvky kombinuje, shlukuje, přetváří a ohýbá, aby vytvořil fungující systém stále se opakujících článků. Každý z nich ale může fungovat sám za sebe, na jednom originálním fotogramu či daguerrotypii. Limitován je pouze percepcí a divákovým úhlem pohledu. Jak říká sám autor: “Pokud byste si představili tuto fotografii bodu z jiného úhlu, mohla by to být klidně i ta fotografie trubičky nalevo od ní.” Jsme limitováni pouze naší zkušeností a schopností dívat se a bádat v různých vrstvách obrazu. Jako by Přibyl vycházel z Mandelbrotovy teorie množin a fraktálů. Vše se opakuje ve stále stejných tvarech a motivech. Ale na rozdíl od množin, kde jsou tvary složité, se zde operuje pouze se základní geometrií a minimalismem. Například nový materialismus nám nabízí roviny rozhraní, na kterých se tvary navzájem ovlivňují a na nichž již předávání informací nefunguje. Podle nového materialismu vše existuje bok po boku. Žijeme ve stejné realitě, ale naše vnímání skutečnosti je jiné.
V tomto bodě se Přibyl střetává s neviditelným světem kódů, informací a vlnění. Právě proto si jako svoje náměty vybírá radary, observatoře, satelity. Je fascinován neviditelným světem proudu informací, který je nestejný, rozmanitý a hlavně neustále proudící. Nese informace o každém z nás. Právě v těchto chvílích dochází k jevu interference, na který Přibyl podprahově reaguje. Jde o jednotlivé informace, jenž do sebe narážejí a vytváří nové shluky a rozmanité skupiny. Tento jev se popisuje jako moaré. Optický efekt, který vzniká překrytím či interferencí dvou skoro totožných pravidelných rastrů. V autorově případě jej lze nalézt u fotogramů tkaniny, jež se ve své fyzické podobě nachází v samotném instalačním prostoru výstavy.
Na fotogramech lze ale na rozdíl od fyzického originálu sledovat nahodilost a hru náhody při vzniku fotogramu pod zvětšovacím přístrojem. Vrstva prachu nebo neočekávané natočení látky jsou chvíle, kdy se “tady a teď” na fotografickém papíře stává hmatatelným a neopakovatelným. Technika fotogramu je pro tento typ koncepce příznačná. Fotografie vzniká jen pomocí světla ze zvětšovacího přístroje a fyzického kontaktu objektu s citlivou podložkou. Nic již nejde ve své podstatě zopakovat. Objekty se nepatrně hnou nebo se vymění světlocitlivá vrstva podložky.
Tomu také odpovídá použití druhé fotografické formy, techniky daguerrotypie, jejímž používáním se Ondřej Přibyl stal v Čechách skoro raritou. Díky složitosti procesu, kdy se pro vyvolání latentního obrazu využívá par jedovaté rtuti, je tato technika uchovávána v nelibosti. Taktéž její zdlouhavý proces a historky o několikahodinových expozicích v minulosti nepřidaly na její oblíbenosti. Autor ale využívá její přirozené vlastnosti nereprodukovatelnosti a na skleněných destičkách, kde se v zrcadlovém odrazu sami zachytíte při sledování, rozehrává hru odrazů a úhlů pohledů, kdy vámi viděný obraz nikdy nebude stejný. Už jen proto, že se ve fotografii sami odrážíte.
I přesto, že všechny fotografie jsou umístěny v rámečcích a jde spíše o klasickou instalaci, nepůsobí vůbec staromilsky. Právě naopak. Snímky se stávají živými artefakty uzamčenými před tíhou času a doby a jsou odpovědí na uchování střípků neopakovatelnosti. V rámečcích lze postupně sledovat různé variace na příběhy idejí, kde lze za použití stejných forem vytvořit kompaktní systém objevující se jen po důkladném pozorování. Přibyl tak podobně jako literární autoři postmoderny nabízí čtenáři vrstvy a linie příběhu, které lze číst. Ne všem je ale dovoleno nahlédnout do více než jen jednoho motivu vyprávění.
Ondřej Přibyl: Jednotliviny a další pozorování
Ateliér Josefa Sudka
5. 4. 2019 — 10. 5. 2019