Něžnosti horského masivu
Skrze fotografii zachycujeme a hledáme příběhy. Sledujeme a zaznamenáváme atomární částicové obrazy, jejichž existence je podmíněna světlem. Co jiného lze skrze fotografii hledat a nalézat? Pokoj, rovnováhu a klid. Uprostřed shonu a doby, která nám neúprosně uniká mezi prsty. Ticho uprostřed rušné turistické destinace, únik do přírody v centru města či místo klidu a přítmí v odrazech reflektorů aut. Lze najít skrze fotografii (a zejména tu analogovou), odpovědi na tyto protikladné otázky?
Ve svém posledním článku jsem se kriticky zabývala postavením dokumentární fotografie a způsobem její prostorové instalace uvnitř galerie v současné nestálé, tekuté době, kdy dokumentární fotografie pomalu ztrácí význam a její uvěznění do rámu je stejně problematické, jako témata, kterými se zabývá. Tentokrát hledáček svého zájmu obracím diametrálně odlišným směrem. Tato minimalistická, abstraktní větev své příběhy nepíše naléhavým jazykem, ale spoléhá na niterné emocionální konsekvence společné nám všem. Kdo ze současných českých umělců se ubírá touto příběhovou linkou?
Zdá se, že odpověď byla nalezena. Tereza Štětinová a Lucia Lapčová ve své druhé společné výstavě spojují klid, vyrovnanost, minimalismus a niternost. Zhmotňují je skrze fotografie a objekty v srdci Malé Strany (uprostřed rušné turistické destinace) do fungující symbiózy ženskosti snoubené s klidem monumentálního horského masivu. Pro Ateliér Josefa Sudka se rozhodly vytvořit site-specific výstavu, která svou uvolněnou ale silně niternou atmosférou podvědomě navozuje vyrovnanost a čistotu.
Minimalistický a komorní prostor Sudkova ateliéru současně podporuje a vybízí objekty k vzájemnému podprahovému dialogu. Krajina hor a jeskyní se zde ukazuje jako pomyslná genesis, z jejíhož počátku vyvěrá síla ženské jemnosti a něžnosti. Právě něžnost prostupuje celým prostorem ateliéru. Denní světlo prochází skrze hedvábnou látku umístěnou v oknech jako pomyslný tlumící prvek, který zjemňuje světelné paprsky a tlumí jejich ostrost. Jako bychom se pomalu vnořovali do Platonovy jeskyně, která nás zaujme svým poselstvím a poté z ní vystupovali mnohem vyrovnanější.
Tomu odpovídá i samotné rozmístění výstavních částí do prostoru galerie. Při vstupu nás zaujmou abstraktní fotografie Lucie Papčové, na které velmi jemně reaguje Tereza Štětinová těmi svými. Samotné sochy Terezy Štětinové, které představují kusy hornin, jsou umístěny v prostoru na velmi tenkých a dlouhých nožkách, díky kterým celá instalace v prostoru působí křehkým, ale vyrovnaným dojmem. Jako bychom se těchto jinak velmi mohutných a těžkých kamenů báli dotknout, aby se pádem na zem nerozbily. Je zde tedy vystavena paradoxní a imaginativní hra s materiálem a jeho vlastnostmi, což je ještě umocněno obrácením objektů vzhůru nohama, což o to více navozuje pocit křehké rovnováhy hmotnosti kamene a možnosti jeho zničení.
Tereza Štětinová ale i přesto, že tvoří převážně sochařské objekty, vychází z fotografie a její zobrazovací schopnosti. Odraz hor od vodní hladiny se pro ni stává pomyslným odrazem v cameře obscuře. Luciina fotografická práce spolu s Terezinými objekty tak velmi křehce komunikují a jejich dialog je stejně iluzivní, jako právě odraz horského masivu na hladině. Díky použití mramoru a jeho následnému vyleštění se u soch dosahuje různorodého barevně odlišného světla, které samo o sobě také umožňuje reflexi.
Lucia Papčová se oproti tomu vydala klasickou cestou analogové fotografie, ale její vyprávění není v žádném případě starosvětské či zpátečnické. Abstrahováním fotografií během samotného aktu fotografování dochází k univerzalizaci fotografií krajiny. Nejde o záznam konkrétních horských vrcholků, ale spíše o zachycení atmosféry míst, kde se člověk prakticky nevyskytuje, ale kde – možná i díky tomu – nachází útěchu a klid. Divák se tak musí zaměřit na jednotlivé snímky a hledat konkrétní vodítka, které jej dovedou skrze abstraktní obraz k reálné a přesto univerzální krajině zahalené do mlžného oparu. Vzniká tak hloubka obrazu, jež se divákovi při běžném pohledu na realistickou krajinu nenaskytne.
Mnohovrstevnatost je ještě podpořena varhaním hudebním motivem prostupujícím celý prostor galerie. Hudební prvek varhanní hudby je sám o sobě velmi monumentální. Ve spojení s jednotlivými snímky krajin se stává reálným soklem nesoucím na bedrech tíhu hor. Video, z něhož hudba vystupuje, je v ateliéru promítáno v zadní místnosti, kde sevřenost interiéru navozuje pocity vchodu do jeskyně. Právě ve videu Lucie Papčové se prolíná abstraktní vyprávěcí linka fotografií s realistickým vyprávěním videa. To vše skrze příběh chlapce, který si hrou na monumentální konstrukci varhanů plní svůj mladický sen. Sám však působí v kontrastu s varhany jako David v porovnání s Goliášem. Jeho boj je ale zdárný a ukazuje nám kýžený cíl jeho cesty. Ve druhém plánu videa se noříme do hlubin jeskyně, kterou si autorka vybrala cíleně. Pro diváka se však stává v kontextu reálného příběhu chlapce pomyslnou Platonovou jeskyní, ze které pokud se dostaneme ven, vyjdeme oslepeni, ale nový svět nás obohacuje o nové vjemy a podněty.
Již zmíněnou výstavou prostupující minimalistická ženská něžnost tak s paradoxním monumentálním podtextem doplňuje varhanní mužský motiv. Autorky ukázaly, že zaobírat se klasickými médii, jakým je analogová fotografie a následně z nich vycházet, nepředstavuje pro vyprávění skrze současný jazyk žádnou překážku. I tak starý fotografický žánr, jako je krajinářská fotografie může mít přesah do moderní formy vyprávění. Jde o paradoxy, které se podařilo autorkám v Ateliéru Josefa Sudka spojit. Přesně tak jako monumentální něžnost horského masivu.
Lucia Papčová, Tereza Štětinová
Wind in the Organ
20. 2 – 29. 3. 2019
Místo konání: Ateliér Josefa Sudka
Kurátorka výstavy: Tereza Jindrová