Produkt byl přidán do košíku
Produkt byl odebrán z košíku
Objednávka se odesílá, buďte trpěliví.

Výstava 400 ASA: Fotografie v rámečku 21. století

“Naše individuality spojuje zájem o klasické hodnoty fotografie bez ohledu na žánry, ale společně se zabýváme převážně fotografií dokumentární. Nevymezujeme se proti jiným přístupům k tvorbě, jsme ale spíše konzervativní, nežli sledující módní trendy. Ve snaze zúročit dědictví českého dokumentu a jeho obrazovost, která z něj od počátku dělá světový fenomén, bychom rádi pokračovali a rozvíjeli jeho tradici.”

Takto zní začátek oficiálního manifestu fotografického dokumentárního spolku 400 ASA. Spolku na dnešní poměry značně konzervativního a staromilského. Nepodléhajícího kánonu současného umění. Více než trendy jej zajímají odpovědi a výpovědi. A to značně realistické a surové. O tom všem vypovídá i probíhající výstava ve Veletržním paláci, která volně navazuje na fotografickou výstavu Josefa Koudelky Invaze 1968.

V roce 2018 se fotografové Jan Dobrovský, Karel Cudlín, Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Jan Mihaliček, Tomki Němec a Martin Wágner rozhodli, že založí spolek, aby ukázali sílu realistické dokumentární fotografie v její jedinečné klasické podobě. Jdou proti proudu internetových příspěvků a instagramových hashtagů. Proti kvantitě na úkor kvality. Šlechetný to závazek. O to komplikovanější realizace, vzhledem k tomu, že čas je ve své neúprosnosti proti nám. O co tedy jednotlivým autorům jde? A je vůbec možné dosáhnout těchto cílů v době digitálního monopolu, kdy analog a klasická fotografie zaujímají spíše vedlejší dějovou linku a záře reflektorů jim tak uniká? 

Zprvu je nutné říci, že všichni výše zmiňovaní fotografové jsou ve svém oboru již renomovanými personami (záři reflektorů tedy ušetřeni úplně nejsou). Jejich spojení do fotografického spolku jim tedy ještě dodalo na síle.  Výchozí tendencí se pro ně tentokrát stalo zobrazení střední a východní Evropy po pádu železné opony. Právě tuto výseč z jednotlivých prací autorů ukazuje výstava ve Veletržním paláci s kanonickým názvem 400 ASA (že by odkaz na f/64).

Jde o velice malý výběr prací jednotlivých autorů, jejichž dialog vytváří obraz společnosti, která se stává opuštěnou. Společností bez Boha (jak ukazují soubory Karla Cudlína a Jana Mihalička), bez civilizovanosti (soubory Martina Wágnera a Tomkiho Němce), o to víc ale žijící svým vlastním životem (soubor Alžběty Jungrové o pražské burlesque scéně). Zaštiťujícím souborem fotografií pro celou výstavu se tak stává časosběrný dokument Antonína Kratochvíla zaznamenávající transformaci zemí bývalého komunistického bloku od let sedmdesátých (kdy byli ještě její součástí) až do let devadesátých, kdy oficiálně vyšel jako knižní publikace s příznačným názvem Broken Dream. 

Martin Wágner, Ukrajina

Fotografie nám tak jistým způsobem dokládají doličné důkazy spíše o stagnaci společnosti než o její cestě kupředu. To ale vypovídá o situaci samotné analogové fotografie a o způsobu její instalace ve veřejných galeriích a institucích. Nese to s sebou totiž značné potíže, o kterých se snadno píše a poukazuje se na ně, ale z hlediska kurátorství představují nerozlousknutelný oříšek. Jde o paradox doby a situace fotografie v jejím kontextu. Dokumentární fotografie je i přes své kvalitativní výhody na ústupu. Její instalace je jasná a předvídatelná. Neurazí ani nenaštve. Brání se jakýmkoli změnám či vnějším trendům. Místo dokumentární fotografie je situováno od časů Henri Cartiera Bressona na piedestalu mezi všemi fotografickými druhy a žánry. Jenže v posledních letech je tento stupínek značně vratký. Jak tedy vybalancovat tuto chůzi po vratkém laně v 21. století?

Josef Moucha se snaží ve Veletržním paláci ukázat sílu klasické fotky hned v několika médiích zároveň. Což nám ale problém příliš neusnadňuje, protože samotná práce s médii je zase a znovu pouze klasická. Moucha kurátorským výběrem a pravděpodobně i dlouhou diskuzí s tvůrci vybral od každého jednotlivě soubor devíti fotografií, které pak umístil do rámu na stěnu a oddělil je do samostatných devíti místností, jež svým tvarem a umístěním na první pohled připomínají cameru obscuru. Lightboxy na čelních stranách upoutávají divákovo oko a vedou jej směrem dále k jednotlivým dílčím obrazům. Jde o klasickou kurátorskou práci s černobílými dokumentárními fotografiemi.

Jejich umístění do přírodního rámu na neutrální stěnu se v podstatě očekávalo. V tuto chvíli se ale ukazuje, že je všeho nějak málo. Devět fotografií vytržených z rozsáhlých souborů a umístěných na zeď. Situaci zachraňují publikace autorů, umístěné na lavičkách po stranách. Právě ty v sobě nesou výpovědní hodnotu celistvého souboru a autorské výpovědi o daném tématu. Chceme ale v 21. století sedět na lavičce v pátém patře Národní galerie a dívat se do fotografických publikací? Jde o určité nevyužití potenciálu a vyprávěcí schopnosti dokumentární fotografie. Pokud ji umístíme v publikaci na lavičku, potíráme její sdělnost. Současný divák je jiný. Zvláště ten, který navštíví Národní galerii. Jde o všedního současného diváka, jehož základním rysem je toto vše předvídat. Když si u pokladny kupuje lístek, tak předpokládá serióznost, klasičnost a formalitu. Vše je mu nabídnuto na stříbrném podnose. Neměli bychom se ale přeci jenom snažit o něco více?

Nejsilnější stránka celé výstavy se skrývá paradoxně v devět minut a čtyřicet vteřin dlouhém videu, které je rozděleno na sedm stejně dlouhých dílů odpovídajících každému jednomu autorovi. Video nám skrze nadživotní velikosti a formátu fotografií nabízí i zaměření se na detaily, které bychom v knižní publikaci či v rámečku na zdi opomněli. Dvě boční obrazovky pak slouží jako lupy pro zkoumání právě oněch detailů.

Obrazy sami o sobě zcela statické nejsou. Pomocí pomalého přibližování se noří do divákova oka a on je tak vnímá jasněji a bezprostředněji. Najednou se surovost a realismus stávají hmatatelnými komponenty obrazu a my je tak vnímáme o poznání živěji. Percepce se před dvoumetrovou obrazovkou zvyšuje a potemnělém sále nás zdrží po celou stopáž videa. Pohyblivost statického obrazu se tak stává výchozím a nejsilnějším bodem celé výstavy. Jako by odpovídala na název fotografické publikace Antonína Kratochvíla Broken Dream. 

Tomki Němec, Slovensko

Čekali jsme cestu ke světlejším zítřkům, ale spíše přešlapujeme na místě. Krutost reality, o níž se s námi chce analogová fotografie podělit, se ukrývá do rámů na zdech nebo do stránek publikací. Její vyprávěcí prostředky se ale schovávají jinde. Obsah je živým organismem zamrzlým ve statické formě. Vypusťme jeho potenciál do prostoru galerie. Stále má moc vyprávět dechberoucí příběhy. Pokud jej ale svým jednáním neudusíme. 

400 ASA: FOTOGRAFIE
Kurátor: Josef Moucha
Vystavující: Alžběta Jungrová, Antonín Kratochvíl, Karel Cudlín, Jan Dobrovský, Tomki Němec, Jan Mihaliček, Martin Wágner
Datum konání : 1/3/2019 – 8/9/2019
Místo konání: Veletržní palác

Odeslat odpověď