Produkt byl přidán do košíku
Produkt byl odebrán z košíku
Objednávka se odesílá, buďte trpěliví.

Rozhovor: Penny Felts

Polaroidové fotografie americké umělkyně z Nashvillu, Penny Felts, jsou okny do jejích vlastních snů. Inspirovaná poezií a příběhy nám je zprostředkovává nejen díky charakteristickým vlastnostem instatního filmu a kombinovaným kreativním technikám, ale také schopností zachytit na svých snímcích křehký vnitřnější svět svých modelů. Díky této otevřenosti a intimitě tak můžeme mít u jejích fotografií pocit, že můžeme sami do tohoto snového světa vstoupit.

Pracuješ jako radiologická asistentka u magnetické rezonance. Líbí se mi představa, že to má blízko k fotografii, protože jde také o jistou zobrazovací metodu.
V práci lidem říkám, že je zobrazuju skrz naskrz. Magnetická rezonance je obří digitální fotoaparát, který doslova vidí člověku do útrob. Na jednu stranu jde o technickou a lékařskou záležitost, zároveň je to ale i velmi osobní a emocionální. Myslím, že analogová fotografie je pro mě jistým druhem hledání rovnováhy k mé práci, protože ve své vlastní tvorbě se snažím emoce do fotek dostat úplně odlišným způsobem. 

To asi platí především pro tvé žesnké portréty. Ženy na tvých portrétech působí sebevědomě, zároveň ale křehce a zranitelně. Řekla bys, že jsou tvé fotografie feministické?
Ráda spolupracuji s tímto typem žen, protože jsou často odrazem toho, jak se sama cítím. Všechny ženy, které fotím, spojuje to, že jsou to silné, inteligentní, laskavé, velkorysé a sebejisté osobnosti, což myslím přesně odpovídá dnešní interpretaci feminizmu. Jejich statečnost spočívá práve v tom, že mi dovolí fotografovat jejich zranitelnost.

Fotíš také autoportréty. Je to záměr nebo je fotíš jen tehdy, když zrovna nemůžeš pracovat s modelkou?
Upřímně, při focení autoportétů mívám smíšené pocity. Většinou se k tomu musím z nějakého důvodu donutit. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem fotogenická, takže to pro mě není jednoduché. Zároveň ale cítím, že je to důležitý krok k tomu, aby měl člověk rád sám sebe.

Často pracuješ s expirovanými původními filmy od Polaroidu. V jednom rozhovoru jsi řekla, že miluješ jejich “optickou neostrost, měkké barvy, snovou a poetickou náladu”. Tyto filmy už ale brzy nebudou vůbec k dostání.
Když Polaroid přestal vyrábět svůj film, opravdu mě to zarmoutilo. Bylo to, jako bych ztrácela kus svého dětství. Na internetu jsem proto nakoupila spoustu filmu a udělala si obrovskou zásobu. Pak začal svůj vlastní instantní film vyrábět The Impossible Project. Z toho jsem byla nadšená. Podporovala jsem je, jak jsem mohla. Vyzkoušela jsem každou šarži, kterou vyrobili. Ty první nebyly moc kvalitní, ale stejně mě bavily. Před dvěma lety oznámila Fuji, že končí s výrobou packfilmu, což byla další rána. The Impossible Project ale nakonec uspěl (stal se s něj Polaroid Originals, pozn. red.) a nadějí, že instantní film bude stále k dispozici, mě naplňuje taky nedávná úspěšná kampaň na Kickstarteru na záchranu packfilmu od vídeňského Supersensu. A ani v New55 zřejmě ještě neřekli poslední slovo.

S novými filmy od The Impossible Project jsi pracovala od začátku. Když vidím tvé fotografie z té doby, jako třeba During the storm, je mi skoro líto, že je současný integrální film mnohem dokonalejší.
Máš pravdu, že jejich první generace filmů byly kouzelné. Někteří fotografové si v té době na jejich nespolehlivost a nízkou kvalitu stěžovali, pro mě osobně bylo ale naopak utrpením, že s každou další generací filmu byly fotky ostřejší a kontrastnější. Doufala jsem, že se v The Impossible Project podaří dosáhnout měkkosti a barevnosti původního filmu Time Zero od Polaroidu. Pořád ještě věřím, že se to jednou stane. Jsem optimistka.

Za tvými fotografiemi vidím pokaždé nějaký příběh. Je to záměr?
Vždycky jsem chtěla svými fotografiemi vyprávět příběhy. Myslím, že to začalo před mnoha lety, když jsem nějaké fotky poslala do časopisu Light Leaks, který každý měsíc vyhlašoval nějaké téma. V té době taky vznikl nápad na projekt 12:12. Často se nechávám inspirovat nějkým příběhem nebo třeba básní, než začnu fotit. Mám štěstí, že se mi daří pracovat s lidmi, kteří jsou tvořiví a do těchto malých příběhů se sami zapojí.

Část tvé tvorby patří také fotografování hudební scény.
Žiju v Nashvillu v Tenessee, kterému se taky říká hudební město Spojených států. Jeden z deseti lidí, které zde potkáš, bude určitě muzikant. Je proto přirozené, že fotím i místní hudební scénu. Fotografování muzikantů a umělců vůbec je moje vášeň, protože při tom vždy vzniká určitá spolupráce.

Ve své tvorbě kromě samotného focení používáš i další kreativní techniky. Pověz mi o nich něco.
V posledních několika letech se snažím najít tu nejlepší kombinaci různých technik. Odděluji od sebe jednotlivé vrstvy filmu a maluji pastely na bílé pozadí nebo fotografii přenesu na akvarelový papír a přímo na ní maluji pastely nebo horkým voskem. Zkoušela jsem fotku také rozřezat na kousky, nalepit ji na sklo a nafotit přes ní nový snímek. Pracuji ale i s negativy. Nedávno jsem jich několik spojila a udělala z nich fotku pomocí gumotisku. Opravdu nevím, kterou z těch technik mám nejraději. Stále něco zkouším.

Při několika dřívějších rozhovorech s členy projektu 12:12 jsem se vždycky zeptal, co pro ně jejich účast v něm znamená. Dnes se na totéž můžu zeptat tebe jako jeho zakladatelky. Během těch pěti let, co projekt běží, jsi v něm představila mnoho zajímavých umělců. Navíc z něj vzniká výjimečná a eklektická sbírka.
Za vznikem tohoto projektu je moje snaha poskytnout prostor tvořivosti a také přátelství s lidmi, kteří se na věci dívají podobně jako já. Mám ten projekt opravdu ráda, stejně jako lidi, se kterými jsem se během těch let, co běží, setkala. Je tolik talentovaných fotografů a já věřím, že jako umělci bychom se ve své tvorbě měli vzájemně podporovat. Jsem vděčná, že mohu být obklopena takovými lidmi.

Polaroid nebo Instax, Penny?
Polaroid bude vždycky moje první láska. Chystám se ale letos pracovat s Instaxem mnohem víc, protože můj úžasný manžel mi k Vánocům objednal u MiNT jejich nový InstantKon RF70. Nemůžu se dočkat, až dorazí.

Navštívila jsi už někdy Prahu?
Bohužel ještě ne, ale cestování jen tak nenechám, takže se do Prahy třeba někdy podívám.

Penny můžete kontaktovat na jejím Instagramu nebo webových stránkách. Více informací o projektu najdete na Facebooku a na webu.

Odeslat odpověď