Ani letošní nejkratší měsíc v roce nezůstává pozadu s fotografickými výstavami. Kromě velkých jmen mezinárodní tvorby se kulturní únor pyšní i několika neméně důležitými jmény Čechů, jejichž nejnovější díla rozhodně stojí za zhlédnutí.
Arthur Jafa / A Series of Utterly Improbable, Yet Extraordinary Renditions
17/1/ – 31/3/2019
Galerie Rudolfinum uvádí první výstavu uznávaného amerického režiséra, kameramana a umělce Arthura Jafy v České republice. Prostor Galerie Rudolfinum Arthura Jafu výrazně oslovil a výstavu v Praze proto pojal jako autorskou instalaci na bázi své londýnské expozice, uvedené Serpentine Galleries za kurátorství Hanse Ulricha Obrista a Amiry Gad v roce 2017. V Praze je výstava Arthura Jafy prezentovaná v rámci tour po Evropě, kdy po Londýně byla v létě 2018 uvedena v Julia Stoschek Collection v Berlíně. Z Prahy počátkem dubna poputuje ještě do Moderna Museet ve Stockholmu. „Mám radost, že se nám do Prahy mimo jiné podařilo získat Jafova klíčová díla; osmiminutové video APEX, ve kterém se střídají stovky obrazů objektů, lidí a událostí a zejména o minutu kratší Love is the Message, The Message is Death. Jedná se o video poskládáné ze záběrů z koncertů, pochodů, policejních zásahů nebo scén z YouTube, které Jafa sestříhal na hudbu skladby Ultralight Beam od Kanye Westa inspirovanou gospely. Jeho uvedením se nám podařilo rozšířit i původní pojetí výstavy The Serpentine Galleries,” říká ředitel Galerie Rudolfinum a kurátor výstavy v Praze, Petr Nedoma.
Ivan Pinkava / Vitální kolaps
26/1/2019 – 24/3/2019
Oba autoři, Ivan Pinkava a Vojtěch Míča, patří ke zlomové generaci, která si zažila poslední fázi totality, její pád a euforii ze znovunabyté svobody. Zdá se, že tato životní okolnost přispěla u obou k citlivému i střízlivému vztahu právě k otázce svobody a s ní spojené kulturní identity. Právě tyto momenty lze nacházet kdesi v nejzákladnějších vrstvách jejich díla.
Tvorba Ivana Pinkavy i Vojtěcha Míči problematizuje zdánlivě jasné a rozumem údajně jednou provždy vyřešené otázky lidské identity a světa, v němž je člověku coby bytosti předurčeno žít. Oba znovuotevírají a podvracejí vyřčené pravdy o této „aréně“, aby uvolnili prostor pro vývoj a prohloubení lidského poznání a svobody. U Pinkavy se mění sám člověk v „materiál“, který je modelován časem a posléze ukazován jako rezultát jakýchsi procesů, které se brání lidské vědomí pochopit. U Míči jsou to lidské otisky a stopy duchovních aktivit, které oživují hmotu a zbavují ji vesmírného chladu. Fotografie i sochy jsou projevem sounáležitosti jako dialogické formy, v níž se očišťuje základní lidský pocit – pocit osamění a samoty – od fáze neúnosnosti, jež plodí čistou (sebe)negaci, opačným směrem – k pochopení své vlastní situace, jež je zároveň společná nám všem.
Dušan Šimánek / Herbář
1/2/ – 2/3/2019
Za více než čtyři desetiletí tvůrčí cesty se Dušan Šimánek (*1948) stal neopomenutelnou osobností české fotografie. Na svých volných souborech pracuje pozvolna a soustředěně, a díky tomu rovněž s integritou, která i v jeho nových fotografiích divákovi dovolí pochopit, že dlouhodobě rozvíjí východiska definovaná často i před desítkami let. Historicky vzato Šimánek přispěl do domácí vizuální kultury vyzdvihováním výsostně výtvarných kvalit fotografického média. Šťastně se v tom projevila jeho senzuální citlivost a schopnost akcentovat koloristické a strukturální charakteristiky obrazu. Jeho fotografie však vykazují i sociální rysy, zejména skrze výběr předloh z oblasti všednodenní „lidové“ estetiky. To platí i pro jeho nový soubor Herbář, v němž se zaměřil na fenomén přírodních napodobenin. V rámci základního „analytického“ rozvrhu se k námětu umělých květin staví jako k autonomnímu výtvarnému problému barvy a rastru. Způsob provedení snímků vykazuje známky sentimentálního zaujetí, které jako by odpovídalo okrašlovací úloze květinových dekorací. V důsledku však diváka vede až k nejistotě nad nevratnými změnami světa kolem nás.
