ROZHOVOR: Jindřich Janíček o knize Vladimír Vondráček 1972-1979

Jindřich Janíček, mladý ilustrátor a grafik, který ve své rodině objevil bývalého závodního cyklistu, o jehož světových úspěších měl sotva tušení. A tak se rozhodl probrat jeho diapozitivy, starými fotoalby a novinovými ustřižky a sestavit nádhernou knihu, ze které na vás dýchne atmosféra 70. let, výjezdů do “zakázaného” zahraničí či dechberoucí estetika dobové silniční cyklistiky. Fotografie z knihy Vladimír Vondráček 1972-1979 budou od 15. února k vidění v naší brněnské galerii Polagraph a při té příležitosti jsme si s Jindřichem popovídali o tom, jak knížka vznikala.

Zanedlouho začíná v brněnském Polagraphu výstava velkoformátových fotografií z knihy o českém cyklistovi, Vladimíru Vondráčkovi, kterou jste vydali. Vladimír je tvůj strýc, tak předpokládám, že fotky i příběhy z knihy důvěrně znáš?
Vlastně ani ne. Historky z cyklistiky strýc vyprávěl na rodinných oslavách a ne bez optání. Nevytahoval je nikdy z rukávu jako nějaké frajerské příběhy, kde všude byl a co dokázal. Byly to příběhy, které ani nenavazovaly. Fotky občas ukazoval, ale taky jen nějaký náhodný výběr z diapozitivů, co měl naskenované. A já se o to vlastně nikdy nezajímal. Je to jeden z mých strýců a tet. Dohromady jich je z máminy strany šest, což s partnery dělá 12 lidí, a k tomu bratranci a sestřenice, takže všechny rodinná setkání znamenají spoustu historek z různých směrů. Myslím, že všichni to brali a berou tak nějak obyčejně jako prostě další povolání v minulosti. Trvalo vlastně docela dlouho, než jsem se na to začal ptát, než jsem si uvědomil, že to není zas tak běžné, mít v rodině někoho, kdo byl na olympiádě.

A jak tedy vzniknul nápad vydat knihu strýcových fotek z cyklistických závodů?
Jednou jsem si přehrál strejdovy naskenované diapozitivy na svůj disk (asi tak před třemi lety) a pak je náhodou ukázal Tomáši Luňákovi, který je spoluautorem knížky a který vlastně přišel s tím super jednoduchým a samozřejmým nápadem – “Hej, udělejme z toho knížku!”.

Snímky, které jsou v knize a na výstavě k vidění, mají povětšinou neznámého autora, je to tak? Víš, jak které snímky vznikaly?
Většina fotek v knize je přímo od Vladimíra Vondráčka. I když je to odhad, spíš pocit, než že bychom je měli spočítané. Když to nefotil on, mohl to být kdokoliv z týmu. Od maséra, přes mechanika či trenéra až po týmové kolegy. Spoustu lidí si s sebou bralo foťák, nevzájem si je půjčovali a předpokládám, že strejda fotil i hodně fotek na foťáky členů týmu, které asi nikdy neuvidíme.

Probírat se téměř padesát let starými negativy a fotkami z cyklistických závodů musel být super zážitek! Jak celá práce na knize probíhala?
Původně jsme chtěli vycházet jen ze snímků, které už si strejda nechával kdysi naskenovat… A bylo jich hodně. Výběr v knize by byl trochu jiný, ale ne nijak dramaticky. Jenže se ukázalo, že ty skeny nebyly dostatečně kvalitní. Na rozlišení byly dostatečné, ale chyběly detaily, někdy byly rozmazané. Což znamenalo, že strejda přivezl ze sklepa krabice s diákama, prohlížeč na diapozitivy a já jsem potom třídil co vlastně do knihy půjde a co ne a které tedy necháme přeskenovat. Diáky byly samozřejmě proházené, byla mezi nima spousta fotek ze zahrady, můj děda na rybách a podobně. Ale k tomu i nové, skvělé fotky ze závodů, které jsme nikdy před tím neviděli a strejda na ně dávno zapomněl. A pak se musely dohledat ty fotky, které jsme už měli předvybrané z té velké série nekvalitního skenu a nahradit je. Trochu zmatek, ale samozřejmě zábava. A taky hodně skvělých fotek, které se nám prostě nevešly do knihy. A mimochodem, taky bychom z toho mohli vytvořit několik fotografických knih, pokaždé na různá témata. Cyklistika, zahradničení, rybaření nebo dovolená na lyžích. Tahle témata převládají.

Jak dlouho vám příprava knihy zabrala? Jak se Vladimír Vondráček na knize podílel, zapojoval se například do výběru snímků?
Asi tak 10 měsíců. Nepočítám dobu, kdy jsme mluvili o tom, že uděláme knihu, pak jsme chvíli říkali, že děláme knihu, ale fyzicky se to samozřejmě nikam naposunulo. Vladimír Vondráček dovezl diapozitivy, do výběru vůbec nemluvil a po hrubém vybrání a seřazení fotek jsem se s ním několikrát potkal. Prvně kvůli správnému chronologickému seřazení fotek a párkrát na doplnění popisků. Což občas vyžadovalo i volání a přeposílání fotek jeho týmovým kolegům. Pak jsme zavedli pravidlo, pokud si není jistý u nějakého popisku, nebude tam napsáno nic. Proto jsou třeba v knize skupinové fotografie bez popisku lidí, protože třeba poznal s naprostou jistotou 3 ze 4 lidí na fotce a u čtvrtého si nebyl jistý. Určitě jsme se mohli ptát více lidí, ale na druhou stranu jsme si řekli, že neděláme sportovní knihu plnou historickcýh záznamů, ale knihu fotek a zážitků mého strejdy. Co si nepamatuje, to už si zkrátka nepamatuje, ale právě proto si to vlastně fotil. Myslím, že tam jsou asi tak tři fotky, u kterých nás požádal, ať tam jsou. U mnohých se naopak divil, proč je tam dáváme. Kdyby bylo na něm, tak hned vyhodí fotku prázdného bazénu v nějakém anglickém hotelu. Ale jak říkám, nemluvil do toho a výsledek se mu líbí.

Součástí knihy je také rozhovor, ve kterém Vladimír mimo jiné vypráví historky z mnoha závodů po celém světě, kde čeští cyklisté uspěli. Vyprávěl ti strýc, jak to v té době vnímali doma? Vědělo se vůbec pořádně o jeho úspěších doma na Moravě?
Mám krabičku novinových výstřižků, které se týkají jeho úspěchů. Chvíli jsem uvažovali, že je dáme do knihy, ale to by se trochu posunulo vyznění, tak jsme to zavrhli. Je jich poměrně dost, nějak se o jeho kariéře vědělo i v široké veřejnosti, ale samozřejmě šlo většinou o závody na západě, což znamená, že ty novinové články byly opravdu malé a schované někde v novinách. Nikdy to nebyla celostrana ani půlstrana. Vyplňovací články. Mnohem více prostoru samozřejmě dostávaly závody z východu a asi nejdůležitější byl Závod Míru, který strejda nejezdil.

Tušíš, jak moc se profesionální cyklistika za ty roky změnila? Co dělá strýc dneska, zajímá se stále o cyklistiku, třeba jako trenér?
Já netuším vůbec nic. Cyklistika mě nikdy moc nezajímala, jen můžu předpokládat, jak se asi změnila s ohledem na obecný vývoj ostatních sportů, které sleduji. Strýc se zajímá stále, ale už s odstupem, víc jako fanoušek. Občasné vyjížďky se starými týmovými kolegy a setkání minulých reprezentantů nepočítám jako aktivní cyklistiku. Samozřejmě, že pořád je to nejcyklističtěji zaměřený člen mé rodiny. Od dětství vím, že tohle je strejda přes kola a cyklistiku. Ale to říká i v rozhovoru v knize – po konci kariéry začal nový život.

Kdo je autorem grafického provedení celé knížky?
Já a Nikola Klímová, moje přítelkyně, se kterou máme nakladatelství, v němž jsme knihu vydali. Tak nějak se to nabalilo. Myslím, že já jsem přišel s pár nápady, něco z nich v knize zůstalo a zbytek dovymýšlela i doladila Nikola. Je v tom mnohem lepší než já.

Mimo svoji grafickou a ilustrátorkou práci tedy také provozujete knihkupectví a nakladetelství. Jak se vám daří skloubit provoz obchůdku a práci grafických designerů? Máte s Nikolou nějak rozděleno, kdo dělá co?
Rozdělení je poměrně jasné a přirozené. Já i Nikola děláme na vlastních věcech, zakázkách. Ona je ten grafik a typograf. Já ilustrátor a trochu grafik. Při práci si radíme, pomáháme při vymýšlení a tak. A knihkupectví funguje samostatně. Studio máme v zadní místnosti našeho prostoru, ale nejsou tam dveře, takže už od vstupu je vidět, jak a kde pracujeme. Jít do studia a nepracovat doma už byl nutný krok a tady to vyšlo, že máme přední místnost i na malé knihkupectví, což je něco, co jsme chtěli už nějakou dobu a je to velmi příjemný bonus. Jsme poměrně odstřižení od centra, takže tam rozhodně nechodí davy lidí. Kdo z nás je pak zrovna v pracovní fázi, která se dá přerušit, jde obsluhovat zákazníka.

Kromě vámi vydaných publikací tam, pod pražským Vyšehradem, prodáváte i mnoho dalších knížek. Podle čeho si je vybíráte?
Vzhled a obsah. Obsah a vzhled. Tak nějak jsme to provázali. Je to samozřejmě trochu omezující, protože pokud vyjde naprosto skvělá kniha, ale nevypadá dobře, tak u nás prostě není. Je to ale kupodivu jednoduché rozdělení. Na českém trhu neexistuje moc knih v té šedé zóně, kde bychom museli přemýšlet jestli jsou pěkné nebo ne. Většinou prostě vypadají příšerně. Jen musím podotknout, že do vzhledu knížky řadíme spoustu dalších kritérií, než jen jak vypadá obálka a celkově je ten náš vnitřní algoritmus složitější. Myslím, že ve vkusu se s Nikolou doplňujeme nejlépe. Nejde jen o výběr knih, platí to v hudbě, ve filmech co máme rádi. Někde se překrýváme, i když spíš každý máme trochu svůj rozstřel, ale zároveň je zaručené, že se to tomu druhému bude líbit.