Rád se dívám na filmy. Poslední dobou jsem se na ně ale začal dívat docela jinýma očima, protože jsem zjistil, jak moc se svět fotografie a filmu prolíná. Když se teď divám na film, každou scénu si rozebírám, jako by to byla fotografie a snažím se najít, co bych mohl použít, když vezmu do ruky foťák.
Inspirace k nám přichází v různých podobách. Ve svých fotografických začátcích – i když svým způsobem jsem vlastně pořád na začátku – jsem jí čerpal především z fotografických knih. Díval jsem se na fotografie lidí jako Henri Cartier-Bresson, Elliot Erwitt či Josef Koudelka. Při pohledu na jejich díla jsem přemýšlel nad tím, co mi ty fotografie říkají, jaké byly okolnosti jejich vzniku a co bych si z nich mohl odnést jako poučení pro svou budoucí tvorbu. Někdo by mohl říct, že k celé problematice přistupuji moc analyticky a nepouštím do svého fotografické tvorby emoce. Do jisté míry je to pravda, protože věřím, že jde analyticky rozebrat, proč je ta která fotografie považována za “dobrou”. Stejné analýze se pak podrobuju i vlastní fotografie, což není zas tak neobvyklý postup. Jsem si jistý, že spousta fotografů má své inspirační poznámkové bloky s různými výstřižky fotek a poznámkami. Jenomže všechno má svou mez. Postupem času jsem cítil, že už mě tento postup příliš neinspiruje. Musel jsem se poohlédnout po inspiraci jinde.
Jeden můj známý, pouliční fotograf z Portugalska, mi kdysi řekl, že dobrý fotograf musí mít široký všeobecný přehled. Vědět spoustu věcí o spoustě věcí. Aby mohl dobře uchopit svět a události, kterým je svědkem, a převést je do vizuální podoby, která dokáže zaujmout pozornost ostatních lidí. K tomu samozřejmě patří jisté technické znalosti a dovednosti, jenž jsou s fotografií spojeny. Pokud neumíte správně naexponovat film nebo zaostřit, tak už vám nepomůže to ex-post vydávat za tvůrčí záměr. Na druhou stranu nemusíte být ani Ansel Adams, stačí být přesně tolik nebo o chlup víc technicky zdatný na to, abyste mohli na políčko filmu zachytit a následně prezentovat svou vizi. Já se například musel pro svůj dokument o MMA naučit něco víc o focení na film ve špatném světle a bez použití blesku. Na druhou stranu by člověk neměl sklouznout k posedlosti technickými pomůckami a hromadění výbavy. Hlavní musí být vždy vize.
Po dokončení svého projektu jsem myslel, že se opět vrátím k pouliční fotografii, ze které jsem ostatně vzešel, jenomže to najednou nějak nešlo. I předtím jsem se obvykle snažil vyhýbat různým klišé, jako jsou bezdomovci, pouliční umělci a další snadno dostupná městská témata. Výsledkem byla jistá dočasná tvůrčí paralýza, kterou jsem vyplňoval prací v temné komoře a sledováním filmů. Právě to druhé mě přivedlo na stopu jistého zdroje inspirace. Není tajemstvím, že spousta filmů a seriálů se stále natáčí na film a že to byla právě hollywoodská poptávka po kinematografickém materiálu, která udržela nad vodou firmu Kodak. Různé technické aspekty fotografické a kinematografické práce se tak mohou prolnout. Začal jsem své oblíbené filmy sledovat mnohem pozorněji. Rozebírat jednotlivé scény, kompozici i světlo. Samozřejmě dokumentární fotograf má před sebou scénu tak, jak vzniká přirozeně a neměl by do ní příliš zasahovat, kdežto režisér si scénu sestaví přesně tak jak chce. Ale i tak se z toho může člověk leccos naučit.
První se samozřejmě nabízí práce Stanleyho Kubricka, kterou zná skoro každý, kdo se zajímá o film nebo focení. Množství lidí, kteří uvádí Kubricka jako svého nejoblíbenějšího režiséra je vlastně až trošku podezřelé. Z jeho filmů je ale jasně patrné, že se dřív živil jako fotograf a mnoho z jeho záběrů je velmi pečlivě komponováno. Často například používal symetrii a středovou kompozici, kterou kombinoval s použitím objektivů s velmi širokým ohniskem. Tímto postupem vytvářel v některých svých scénách úplně nový rozměr prostoru. Kubrick také rád používal přirozené světlo, což bylo v té době u vysokorozpočtových produkcí značně neobvyklé. Ze své podstaty byl tento režisér velký perfekcionista a velmi dobře věděl, jakou techniku použít k dosažení požadovaného záběru a efektu.
Dalším z režisérů, jehož filmy se snažím nechat inspirovat ve své fotografické práci, je Jasudžiró Ozu. Důvodů, proč mě jeho práce zaujala, je hned několik. V první řadě jeho filmy často pojednávají o zdánlivě banálních věcech a tématech, která ale Ozu citlivě a umělecky hodnotně zpracovává. A co jiného by měla být pouliční či případně dokumentární fotografie, než umělecky hodnotné a citlivé zpracování i těch témat, která se mohou zdát nezajímavá či dokonce banální? Dále mě také zaujalo to, že kamera se v jeho filmech nikdy nepohybuje. Scénu snímá vždy z jednoho bodu a pohybují se pouze herci a jejich okolí. Tuto tachniku pak kombinuje s umným použitím hloubky ostrosti, takže celý záběr včetně pozadí i popředí je perfektně zaostřený. V současnosti se také snažím čím dál tím víc svých fotografií pořizovat s využitím hyperfokální vzdálenosti, která mi umožňuje mít zaostřené co nejširší pásmo záběru. Je to velmi praktická technika, ale je celkem náročná na pozornost, protože musíte dávat pořádně vnímat, co máte na pozadí a na popředí snímku.
Samozřejmě by se našlo víc inspirace, ale to by bylo na asi moc dlouhé psaní. Důležitá pointa je myslím si v tom, že člověk může najít inspiraci všude. Kinematografie si je s fotografií blízká, i když se od ní v jistých aspektech výrazně liší. Důležité však je mít otevřené oči, pořádně se dívat a umět si v hlavě srovnat všechny vjemy a informace. Poté můžete začít analyzovat a postupně převádět vaší nově načerpanou inspiraci do vlastní praxe.
Foceno na fotoaparát Leica M2 a film Ilford HP5.