Jezdím na KVIFF už déle než dekádu a tak se považuji za velmi poučeného návštěvníka a diváka, který má všechny záludnosti takové akce v malíčku. Týdenní filmový maraton mi tudíž nezkalí ani nevyzpytatelné karlovarské počasí. Tento rok jsem navíc přijel se svou kamarádkou – polskou fotografkou a místo filmového maratónu jsme měli v plánu spíš maraton fotografický.
Ve frontě na lístky jsme stáli jen dvakrát – od půl sedmé a s pečlivě připraveným soupisem filmů. Pět časových pásem, každý se třemi alternativami. Nejvymazlenější systém, moje chlouba. Vybouchla v první minutě u pokladny, kam jsme se dostali v půl deváté. Dopolední projekce bez šance. SMS rezervace, online rezervace na festivalovém webu i rezervace přes mobilní aplikaci festivalu připomínaly cimrmanovské střídání dvou prvků: prvku očekávání a prvku zklamání. Nezbývalo, než vyzkoušet nemyslitelné – nákup last minute vstupenek a čekání na zahrádce před sálem. Obě alternativy nám nakonec vyšly a tak jsme poslední dva dny festivalu na ranní frontu rezignovali úplně, spali až do osmi a i tak viděli pár krásných filmů. Největší zážitek? Pásmo téměř zapomenutých krátkých filmů Jiřího Brdečky v retrospektivní sekci Návraty k pramenům.
Má zcestovalá kamarádka byla nadšená a téměř nepřetržitě nevycházel z údivu. Po prvních dvou projekcích v Kongresovém sále a Národním domě nicméně zpochybnila označení “kinosál”, protože židle podle ní rozhodně nepřipomínaly sedadla a titulky zahlédla jenom když se jí podařilo dostat ze zorného pole dva dlouhány v řadách před námi. S nostalgií jsem jí pak vyprávěl o nafukovacím kině Espaces Dorleans, ze kterého jsem párkrát odcházel úplně promočený, když přestala fungovat klimatizace. Fakt se mi po něm stýská.
Stýská se mi také po bageterii u Thermalu, na druhou stranu ale musím říct, že kvalita farmářských brambor a halušek se zelím šla jednoznačně nahoru. Prázdné žaludky nás při focení rozhodně netrápily. Jako každý rok se spousta lidí fotila před oficiální fotostěnou, jen těch selfie tyčí bylo letos asi více než vloni. Hned u pokladen jsme si vyzkoušeli režisérskou stoličku s klapkou a nadchnul nás i photobooth u kolonády, kde jste si mohli zařádit s rekvizitami a několika setupy. Jednu fotku vám vytiskli a poslali taky mailem. Jinak jsme ale k fotografování přistoupili dost aktivně. Kromě SX-70 jsme provedli zátěžový test nového Instax Square a Flexarety VI. Češi se jako už tradičně fotit nechtěli, a tak jsme se soustředili na neživé objekty. Mrkli jsme taky do Bejvalýho papírnictví, kde kluci z Polagraphu půjčovali polaroidy nebo vás rovnou vyblejskli. Fotit ve Varech je zkrátka radost.
Jo, a vyhráli jsem slamák u soutěžního automatu v Thermalu. Při posledních dvou pola walks jsem se spálil na slunci a jednou dokonce dostal úpal, takže se bude hodit. Stačilo Agnieszku umístit do fronty a mezitím poslouchat odpovědi na jejím začátku. Vyšlo to. Nejvyšší hora karlovarského kraje je Klínovec v Krušných horách.
Polaroidy foceny Polaroidem SX-70.