Michaela Karásek Čejková se s analogovým foťákem na krku vydala na Aljašku, kde pátrala po svých předcích.
Formou deníku zpracovala své, jak sama říká, “hledání ztracené babičky“. V ospalém rybářském městě v zapomenutém koutě této drsné země strávila procházkami po nádherné krajině, procházením archivu diapozitivů i loveckých trofejí svých prarodičů. Zpět do Prahy pak přivezla svůj fotografický deník mapující její hledání kořenů.
Její fotky z Aljašky můžete od 12. listopadu vidět v pražském Polagraphu.
Na jaký foťák a film ráda fotíš? A proč?
Nejraději fotím na analog, konkrétně na středoformátovou Mamiyu RB67, protože má nádhernou jemnou kresbu detailů a dokonalou ostrost. Pokud pracuju na osobním projektu, na kterém mi záleží, vždycky fotím na ni. Z filmů nejčastěji sahám po Kodaku Portra 400 — miluju její krásné, teplé tóny.
Analog je podle mě zázračné médium, které fotografy drží v kontaktu s fyzickým materiálem. Když fotíme na film, můžeme se hotového obrazu fyzicky dotknout. Ten proces — od focení až po závěrečnou práci ve fotokomoře — je kouzelný a podle mě stojí za to projít si ho alespoň jednou celý. Vyvolat si vlastní film, zkusit si nazvětšovat vlastní fotky. Je to zážitek, který prohlubuje vztah k analogové fotografii — a bez něj podle mě ta láska není celistvá.
Jak ses k focení na analog dostala?
K focení jsem se dostala díky svému tátovi. V osmé třídě jsem dvakrát týdně chodila do ZUŠ na výtvarku, moc mě to bavilo, nikdy se mi nechtělo domů. Moje skvělá paní učitelka Jana Valová mě nasměrovala a doporučila mi, ať zkusím talentovky na Střední uměleckou školu, obor ilustrace. Začala jsem si připravovat portfolio, kreslila jsem víc než kdy dřív. Jenže pak mi táta koupil první foťák na film a ve sklepě našeho domu mi zařídil fotokomoru. Když jsem poprvé viděla, jak se ve vývojce před očima objevuje obraz, bylo mi jasné, že tohle je moje cesta. Ten moment mám doteď v paměti.
A jaká je tvoje nejpoužívanější technika dnes?
Nejčastěji bohužel pracuji s digitální kamerou, protože v rámci zakázek nejsou rozpočty na analog. Dřív to tak nebylo — alespoň část komerčních věcí jsem mohla fotit na film. Jenže celý analogový proces hodně zdražil a teď už to nejde. Fotím na Fuji GFX a Canon 5D.
Fotila jsi v poslední době nějaký zajímavý projekt?
Upřímně — každý projekt, na kterém spolupracuji, mi přijde zajímavý. Jsem v tomhle docela vybíravá. Nedokážu pracovat na věcech, které mě neoslovují — neodvedla bych dobrý výkon. Moc mě bavila spolupráce na knize SOFT pro Báru Baronovou, kde jsem zpracovávala kapitolu k tématu pás cudnosti. A těším se taky z práce na mém osobním projektu, o kterém ale zatím nemohu mluvit, protože je v procesu.
Je rozdíl v tom, co bys ráda fotografovala jako práci a co jen sama pro sebe?
Jako práci bych moc ráda spolupracovala na editorialech pro zahraniční magazíny jako Dazed, King Kong Magazine nebo Vogue Italia. Kdybych si mohla vybrat osobní projekt, chtěla bych dál rozvíjet svou aljašskou sérii. Anebo plakáty pro náš projekt Picky Parents — pro děti. A jeden velký sen mám v obou případech — ilustrovat dětskou knihu.
Tím se dostáváme k tvým fotkám z Aljašky, které vystavuješ u nás v Polagraphu. Jak tě napadlo téma výstavy?
Řekla bych, že si téma našlo mě. Už několik let jsem se odhodlávala vyrazit na Aljašku najít „ztracenou“ babičku, ale teprve loni, když jsem se náhodou dozvěděla, že zemřela, jsem věděla, že už nechci čekat. Rozhodla jsem se jet do míst, kde žila s mým nevlastním dědou. Zeptat se lidí, kteří ji znali, jaká byla. Zjistit něco o jejím životě, který z mého na 25 let zmizel a doplnit tak další střípek do mozaiky hledání vlastní identity.
Jak probíhal výběr fotek a na co se můžeme těšit?
Výběr probíhal, jako většina mých věcí, tedy intuitivně. Snažila jsem se ve zkrácené formě vystihnout mnohovrstevnaté téma hledání kořenů a prolínání různých časových rovin tak, aby série dávala smysl.
Na výstavě vás čeká deníkový záznam z mého pobytu na Aljašce ve formě koláže — založené na prolínání různých časových linek. A zároveň i projekce diapozitivů, které na Aljašce nafotila moje zaoceánská babička Vlaďka a děda George.
~~~
Michaela Karásek Čejková (*1989) je fotografka působící v Praze, Česká republika, která se zaměřuje převážně na módní, portrétní a still-life fotografii. Pro její tvorbu je významná práce s klasickou ručně vyráběnou kolážovou technikou. V roce 2015 absolvovala magisterské studium na Katedře fotografie FAMU (Filmová a televizní fakulta Akademie múzických umění) v Praze. Během studia absolvovala studijní stáž na Aalto School of Art, Design and Architecture v Helsinkách ve Finsku (2012) a také pracovní stáž v časopise Alla Carta v Miláně, Itálie (2014).
V roce 2020 získala cenu Czech Grand Design v kategorii Fotograf roku 2019.
Vernisáž:
12. listopadu od 18hod
Polagraph Praha | Husinecká 14, Praha 3
Aktuální info: FB událost zde.