S tím, jak člověk stárne a dospívá se ustalují i jeho zvyky a tradice. Pro mě se již stalo tradicí, že kolem Vánoc jezdím do Londýna. Je to první zastávka na mé téměř každoroční pouti na Anglický venkov. Postupem času jsem si na Londýn tak zvykl, že se tam cítím jako bych byl na známém místě.
Jak se přiblížil konec adventu, sbalil jsem si fotografickou brašnu, několik dalších nezbytností a vyrazil. Z nutnosti přečkat let nízkonákladovkou se stalo již známé zlo, které snáším se stoickým klidem. Ono, když si jednou zvyknete, že let do Londýna stojí stejně jako vlak do Brna, připlatit si už prostě nechcete, ještě ke všemu kolem Vánoc, kdy je rozpočet opravdu těsný.
Plán jsem měl jako vždy pouze rámcový. Nakoupit ve výprodejích oblečení a zajít za kulturou. Čáru přes rozpočet mi udělala rekonstrukce, kvůli které je zavřené mé oblíbené japonské papírnictví. Vždy jsem si tam nakoupil různé exotické psací potřeby. Inu člověk míní, zedníci mění. Alespoň mi zbylo víc času na kulturu, když jsem zkrátil čas potřebný na nákupy.
První bod programu byla galerie Tate Modern. Po pravdě řečeno jsem na Tate Modern natrefil docela náhodou. Procházel jsem se a procházel, až jsem zjistil, že se nacházím poblíž. Byla by to škoda nezajít, když už jsem byl poblíž. Samotná budova je bývalá uhelná elektrárna, přestavba na galerii jí dost možná zachránila před demolicí. Jakkoliv se považuji za člověka, co umí ocenit různé formy umění, musím se přiznat, že to moderní jde zcela mimo mě. V celé galerii mě zaujal snad jen japonský fotograf Naoya Hatakeyama a jeho fotografie nočních měst. Zajímavé bylo to, že fotografie byly pořízeny na velkoformátové černobílé diapozitivy a byly vystaveny v podsvícených rámech. Světla velkoměst tedy z fotografií skutečně zářila. Neobvyklá, ale velmi dobře zvolená technika.
Další zastávkou byla National Gallery na Trafalgarském náměstí, tu málokdy vynechám. Začnu vždy u impresionistů a propracovávám se hlouběji do historie. Letos mě obzvlášť zaujal Camille Pissarro. Dřív jsem ho trochu opomíjel. Teď jsem si ale jeho obrazy užil naplno. Potěšilo mě, že oproti minulému roku získala galerie spoustu nových zápůjček. Překvapilo mě relativně nízké množství návštěvníků. Všichni se zřejmě nechali zlákat pozlátkem vánočních trhů. Lépe pro mě, alespoň jsem měl na prohlídku klid. Maličko mě tedy rozhodil mladý Američan, který po National Gallery chodil v kšiltovce. Nakonec jsem zašel jsem i do vedlejší National Portrait Gallery, která také rozhodně stojí za návštěvu.
To nejlepší jsem si nechal ale až na poslední den. Nedaleko Exford Gallery se nachází The Photographers Gallery. Pět pater prostorů pro výstavy a workshopy. Dobrá kavárna a skvělé knihkupectví jsou už jen příjemný bonus. A to vše za skvělých ých pět liber vstupného. Ve sklepě prodávali kromě knížek i filmy a další drobnosti, které fotograf využije. Vždy lituji omezené velikosti a váhového limitu kabinového zavazadla, což mi brání v tom, abych si nakoupil různé fotografické publikace, co v Čechách neseženete. Tak jsem alespoň koupil FrogTongue pro svůj Polaroid SX-70. Doufám, že se třeba něčeho podobného někdy dočkáme i u nás.
Když to vezmu kolem a kolem, tak jsem si návštěvu Londýna opět užil. Vždy se tam cítím jako ve skutečném velkoměstě. Rozmanitá a impozantní architektura, možnost ochutnat různé světové kuchyně, ale co dělá Londýn skutečným velkoměstem, je právě všechna ta jeho kultura.
Foceno na fotoaparát Leica M-A a film Ilford HP5.