Jak se vyrovnat s vědomím, že můj postoj civilizovaného západního studenta umění, který právě teď píše článek na blog, vytváří jednu z největších globálních katastrof dneška? Kam nás dožene další generace vyrůstající v blahobytu a luxusu teplé vody, jídla pětkrát denně a jistého přístupu k internetu? To je v současnosti velké téma, nicméně je nutno říci, že nastupující generace je přeci jenom něčím jiná.
Nebojí se nekomfortu, utahování opasků či frází jako „levicové smýšlení.“ Greta Thunberg se tak stává jasným obrazem Mojžíše vyvádějícího nás z Egyptského otroctví kapitalistického režimu. Stejně jako židovské kmeny ve Starém zákonu ae ale necháváme velmi rychle svézt na scestí. Pryč od základní dějové linky směrem nazpět k zajetým pořádkům, nikam nevedoucích vedlejších dějových linek. Zpět do bezpečných zón konzumní kultury. Kam jinam? Žádnou jinou cestu přeci neznáme.
Nadcházející generace ale z této cesty poněkud odbočuje. Její aktivistické výpady nelze tak snadno škatulkovat a charakterizovat. Nevíme, co přesně čekat. Kde skončí cesta aktivistického hnutí za záchranu domova, který nám pomalu mizí pod nohama, stejně jako budoucnost. Proč bychom se měli snažit jim přisoudit budoucnost, která byla platná možná tak v individualistických devadesátých letech? Tato generace směřuje jinam. A měřítka pro tento nový literární formát ještě neexistují. Formát, jenž překračuje hranice médií, recipientů či témat. Jednou z prvních vlaštovek je parodoxně brazilský dokumentární a reportážní fotograf Sebastião Salgado, kterému je již sedmdesátpět let. Jeho tvorba je ve své podstatě pevně uzavřena ve fotografickém médiu. Zároveň se i přes svůj pokročilý věk nebojí uskutečnit výpad do prostoru aktivistických ekologických projektů, kde síla obrazu již není tolik určující.
Salgado se v roce 1994 vrátil z Rwandy, kde dokumentoval genocidu. Tento traumatický zážitek v něm zanechal duševní i fyzické trauma. Rozhodl se tak spolu s manželkou odjet na rodinnou farmu v oblasti Minas Gerais. Co zde ale našel jej znepokojilo ještě více. Kdysi zalesněná krajina teď připomínala území nikoho. Dlouhodobé nekontrolované kácení a odlesňování zde způsobilo trvalé stigma nesoucí v sobě nádech neživé přírody bez fauny a flóry. “Země byla stejně nemocná jako já – všechno bylo zničeno,” řekl Salgado. Nakonec však nalezl inspiraci ve své manželce Lélii. Ta přišla s ideou rekultivace poničené krajiny. Společně poté založili enviromentální organizaci Instituto Terra, která se věnovala také udržitelnému rozvoji v údolí řeky Doce. Během několika let se dobrovolníkům podařilo vysadit dva miliony stromů. Les o rozloze 1,7 akru se vrátil zpět do původního stavu a s tím se navrátila také zvířata, která vyhnalo masivní odlesňování. Oblast se tak stala chráněnou rezervací a taktéž domovem pro 293 druhů stromů, 172 druhů ptáků, 33 druhů savců a 15 druhů obojživelníků a plazů, z nichž mnohé jsou ohroženy.
Salgado uzdravil nejen přírodu, ale i svou nemocnou duši. Ta se pevně vázala a zrcadlila ve zničené krajině. Díky cílené a dobře vedené sazbě a obnově přirozené fauny a flóry v oblasti Minas Gerais se obnovilo i poničené duchovní zdraví Salgada. Tak moc byl on sám spjat s oblastí kolem řeky Doce.
Příběh se zdá zcela neuvěřitelný a symbolický. Duše člověka je zrcadlem duše přírody. Jsme navždy svázáni se svým rodným krajem neviditelným poutem. Nelze je jen tak snadno odtrhnut a žít bez návaznosti na kořeny, které jsme zde zapustili. Proč tedy tyto kořeny zase a znovu vytrháváme a zemi pleníme? Ničíme si tak nejen přírodu kolem nás a její duši, ale také duše lidí, jejichž kořeny byly svázány s těmito místy. Nebudeme moci najít nikdy klid, stejně jako Salgado. Přestaňme tedy cítit vnitřní lhostejnost k decimované krajině. Jinak se z nás stanou otupělé bytosti bez špetky empatie a citu, bloudící městkou zástavbou se zraněnou duší.
Sebastião Salgado se pustil do zcela nejasného podniku. S prací tohoto typu neměl prazvláštní zkušenosti. Odvahu mu dodávala manželka a taktéž touha uzdravit sebe a krajinu. Aktivistický počin se povedl. Výpad do neprobádaných vod rekultivační činnosti se vyplatil. Překročení hranic uměleckého vyjádření do aktivistické tendence přinesl ovoce nejen na první pohled zjevné, ale také hluboce duchovní. V současné nejisté a tekuté době se Salgadovi podařilo znovu zapustit kořeny. Zprvu značně mdlé, ale později silné a jisté. Jeho projekt nestojí na síle obrazu a rozhodně není čistě fotografický. I když se zde fotografie využívají jako dokumenty pojednávající o změně a proměnění oblasti. Vytvořil spíše komunitní místo a organizaci. Právě v tomto tkví jeho význam do budoucna. Stejně tak se to děje i u komunitních projektů, na které se v současnosti zaměřuje umělecká sféra. O jejich významu si ale povíme zase až příště. Nad polévkou z lokální futuristicko-levicové zahrady!
Instituto Terra – fotogalerie.