Z pouliční fotografie jsem povstal a k pouliční fotografii jsem se zase vrátil. Patřím k těm lidem, kteří bez foťáku neudělají ani krok. Pozoruji dění okolo sebe a občas pořídím snímek. Může být z takto pořízených snímků něco smysluplného?
Lidé se mě občas ptají, co vlastně fotografuji. Byly tady časy, kdy jsem říkal, že se zabývám pouliční fotografií. V současnosti jsme však svědky jisté inflace tohoto žánru. Jsem daleko k tomu, říct, že by byla pouliční fotografie méně důležitá než dřív. Jde spíše o to, že je jí všude kolem nějak “moc”. Ne, nechci tady plakat nad nástupem digitálu a tím, že teď každý cvaká obrovská množství snímků, kterými pak bezmyšlenkovitě zamoří sociální sítě. Na to už si stěžovalo tolik lidí, že už to ani nemůže nikoho zajímat. Tímhle se nesmí člověk nechat ovlivnit. Fotíme přeci kvůli sobě, ne pro lajky na Facebooku nebo Instagramu. Před rokem jsem dokončil svůj první dokumentární projekt a doufal jsem, že budu v nově nastoleném kurzu pokračovat. To se však nestalo – nenašel jsem totiž žádné vhodné téma, kterému bych se chtěl věnovat. Přes zimu jsem moc nefotografoval, pravda, ale s příchodem jara jsem se zase začal s fotoaparátem toulat ulicemi.
Málokteré lidské snažení nese plody ihned. Ve fotografii to platí ovšem trochu víc. Pouliční fotografie chce trpělivost. Výrazný je i dlouhodobý kumulační efekt. Vidina toho, že vyrazím nějaký konkrétní den na ulici udělat tu “dobrou” fotku, je bláhová. Existuje příliš mnoho faktorů a proměnných. Fotografie je vždy pohledem do minulosti a tak i já zpětně procházím negativy a hledám. Je to právě výběr ex-post, kterému by měl fotograf věnovat největší pozornost. Někdy se může stát, že podlehneme jistému nadšení a pořídit větší množství snímků jedné scény. Navíc každý máme nějaký “odpad”, snímky, které nepostoupí do užšího výběru. Doporučují koupit si nebo alespoň prostudovat knihu Magnum Contact Sheets, která názorně ukazuje, kolik snímků pořídili lidé agentury Magnum, než pořídili fotografii, která se stala známou. Možná budete překvapeni.
Nechci nikomu sahat do svědomí, ale nasdílet někam na sociální sítě celý naskenovaný obsah kinofilmu bez výběru snímků nebo editace, není zrovna ideální. Osobně jsem si dal od soc. sítí trošku dovolenou, kromě mého osobního blogu a stránek Polarograph magazínu svoje fotografie nikam nenehrávám. Čekám, fotografuji, vybírám. Připomíná to skládání střípků mozaiky, bez toho abyste znali obraz, který má být výsledkem. Důležitá je vytrvalost.
Někdo tvrdí, že procházet se po ulici s fotoaparátem a zachycovat náhodné výjevy je pro něj formou relaxace. Nic proti tomu, ale já to mám trochu jinak. Je to lov. Musím být neustále ve střehu, sledovat okolí a lidi kolem sebe. Stejně jako lovce mě často upoutá pohyb, například nějaké gesto. Pak už jde jen o postřeh, představivost a rychlost, se kterou zvládám komponovat scénu a zmáčknout spoušť. Většinou z toho nic není, ale to mi nevadí. Z principu málokdy fotím aktuální události jako jsou demonstrace, karnevaly či průvody. Letos usem udělal vyjímku a zašel na několik demonstrací proti současné vládě. Filmy jsem zpracoval, udělal výběry, upravil fotografie, ale až doteď jsem fotografie nikde neukázal. Proč? Nevěřím tomu, že by v tuhle chvíli měly nějaký zvláštní význam. Bylo tam hodně lidí, fotil skoro každý, ale za takových 30 let už většinu ze snímků pořízených mobilními telefony nenajdeme. Fotografie není teď, fotografie je vždy minulost.
Co jsem vlastně chtěl tímhle textem říct? Nejdůležitější ze všeho je fotit a nemilosrdně editovat. Neutopit se v bažině sociálních sítí a nenechat se odradit absencí okamžitého výsledku. Člověk může střípky obrazu sbírat náhodně, ale i tématicky. Výsledek nezáleží jenom na tom, co vyfotografujeme, ale i na tom, které fotografie přežijí proces editace, jak je poskládáme a prezentujeme.
Foceno na fotoaparát Leica M2 a černobílý film Ilford HP Plus.